Vyslanec soudružky Bandaranaikové - 5. část fejetonů před konkláve

Misijní a dokumentační cesty, kterých jsem se zúčastnil, bývají i příležitostí k seznámení s vysokými představiteli místních církví, často za svérázných okolností – s biskupem v zambijské Chipatě se díváme na fotbal v televizi, pastýř diecéze v guyanském Georgetownu nám kupuje prádlo a hygienické propriety poté, co nedorazí naše zavazadla. To se nám děje i při loňské cestě na Srí Lanku, tam alespoň poněkud potupnému dokupování holících potřeb a půjčování svršků neasistuje nikdo z episkopátu.

S kardinálem Malcolmem Ranjithem se tak scházíme v relativní pohodě, jakou tento velmi horký den na začátku dubna ve srílanské metropoli může nabídnout. Brzy dopoledne jsme s paterem Jiřím Šlégrem a Martinem Rýznarem absolvovali úmornou cestu neuvěřitelně zacpanými ulicemi Kolomba, abychom sledovali Missu chrismatis – mši ve Svatém týdnu, při níž se světí svátostné oleje a kněží obnovují své sliby. Je velmi osvěžující pohled na několik set členů diecézního kléru, kteří se k této bohoslužbě shromažďují, jsou živým důkazem uskutečňované misie v jinak buddhistické zemi v blízkosti Indie. Kardinál Malcolm Ranjith celému shromáždění předsedá, k našemu uspokojení v angličtině, zřejmě kompromisní řeči pro obě národnostní skupiny, Sinhálce a Tamily, a pro nás po čase zase srozumitelným liturgickým jazykem.

I když dostáváme pozvání k obědu, který se pro účastníky Missy chrismatis podává na dvoře i v sále arcibiskupství, tušíme, že nemůžeme čekat více než letmé setkání s kardinálem Ranjithem, jenž v obklopení svými kněžími jistě neoplývá volnými chvílemi. Alespoň jako bonus dostáváme usazení otce Jiřího jako našeho nejvyššího reprezentanta – řečeno podle funkce i vzrůstu – k biskupskému stolu, kde se také nachází apoštolský nuncius pocházející z Malty.
 
Po skončení výživného oběda plného ostrých chutí a vynikajících ryb se ale dozvídáme, že se krátké přijetí u kardinála Ranjitha přece uskuteční. Zapínáme si větrák v jeho předpokoji a přesný opak děláme, když jsme pozváni do  kanceláře s psacím stolem, knihovnou a koženkovou sedací soupravou – svist lopatek pod stropem by rušil záznam kardinálovy výpovědi na kameru. Té ovšem předchází neoficiální povídání jen tak mezi námi. Otec Jiří při něm dostává odpověď na své předchozí pochybnosti – jestlipak si na mne vzpomene? „Ano, ano, vy jste Jiri, vy jste jezdil na mítinky do Říma.“ „A vy jste pak odešel,“ vzpomíná Jirka. „No odešel, vykopli mě,“ směje se kardinál Ranjith a s určitou velkorysostí tak uzavírá své působení v čele římského ústředí papežských misijních děl, které zastavily blíže nespecifikované osobní spory ve vatikánské kurii.

Víme, že přes působení na apoštolské nunciatuře v Indonésii se Malcolm Ranjith dostal v roce 2006 na arcibiskupský stolec v Kolombu a také do kardinálského sboru. Správu místní církve převzal v době, kdy se k poslednímu krvavému období vzepjala vleklá občanská válka v jeho vlasti. Současné vedení menšinového katolického společenství v zemi mnoha bolestí také rozhodně není žádný med, jak nám dokresluje na několika příkladech.

„Vy jste tedy z České republiky, tam jsem byl,“ obrací kardinál Ranjith list, snad abychom nehovořili pořád tak pochmurně. Vypráví, jak coby bohoslovec byl na studijním pobytu v tehdejším západním Německu a odtud si udělal výlet do Prahy. Je znát, že cesta vlakem přes železnou oponu na začátku 70. let se mu zapsala do paměti nesmazatelně. „Byl jsem ve vagónu jediný a z okna jsem viděl, jak tam z věže na vlak míří vojáci samopaly,“ vzpomíná a trošku tím evokuje známý vtip – nestřílej, co když je to příští kardinál, papež? Sám to měl na hranicích jednoduché. „Bál jsem se důkladné prohlídky a výslechu, bylo jich tam hodně, ale když jsem jim dal pas, začali být velice přátelští – prý Srí Lanka, ano, socialisté, Bandaranaiková,“ směje se kolombský arcibiskup, jak mu vstup do naší země usnadnila skutečnost, že ho celníci považovali za jistě levicového studenta ze spřáteleného socialistického státu, o jehož tehdejší premiérce Sirimavo Bandaranaikové náš tisk s oblibou referoval.

Když pak natáčíme pro náš kamerový záznam, už není čas na veselé příhody, ale výpověď o církvi na Srí Lance zakončená tréninkem pozdravu v češtině uzavírá příjemné chvíle, jejichž nepříjemnou stránku tvořil pouze zastavený nástropní větrák. Když kardinálu Ranjithovi děkujeme, že nám věnoval tolik času a předáváme mu jako dárek české pivo, máme chuť si rovnou nějakou plechovku načít. Než si podáme ruce na rozloučenou, musíme z nich nenápadně utřít pot. V každém případě je lépe se potit ve prospěch kvalitnějšího záznamu, než před pohraničníky u železné opony.

Filip Breindl