Všimli jsme si: Pomoc uprchlíkům v Řecku i Německu

Mým hlavním úkolem je koordinace především dobrovolnické práce. Máme ale také grémium složené ze zástupců různých církevních obcí, scházíme se pravidelně, abychom se poradili o různých věcech. Organizuji jazykové kurzy a věnuji se také sdružené práci, to znamená, že mám kontakty na různé organizace, v Essenu to jsou charita a diakonie. Naše církevní práce je opravdu dobře vybudovaná a propojená a z toho pak mám kontakty také k soukromé organizaci, která působí v nouzových zařízeních.

Jak se vaše činnost změnila zejména v posledním roce, kdy se zvýšil počet uprchlíků přicházejících do Německa?

Práci s uprchlíky dělám od 90. let, tehdy byla balkánská krize a my jsme byli rovněž hodně zatíženi, když do Německa přišlo asi 400 tisíc uprchlíků. Mezitím jsme několik let měli relativní klid, dělo se toho velmi málo. Potom najednou asi před třemi lety všechno začalo. Už předtím jsme viděli, k čemu se schyluje, protože v Řecku a Itálii se vyloďovali lidé a bylo jasné, že jednou musí přijít i k nám do Essenu. Když loni v září přicházelo velké množství uprchlíků, panovalo nadšení, lidé se předháněli v tom, co pro uprchlíky chtějí udělat. Něco takového jsme předtím nikdy nezažili. V 90. letech panovala značná skepse, byli jsme na to víceméně sami a obtížně jsme hledali dobrovolné spolupracovníky v našich společenstvích. Teď najednou stály stovky dobrovolníků před dveřmi a my jsme se zpočátku báli přetížení, toho, zda vůbec takové množství zvládneme koordinovat a říkat jim, co mají dělat.

Zůstalo tohle nadšení nebo se tato situace v posledních měsících změnila?

Obávala jsem se, že toto nadšení velmi rychle opadne a že se v krátké době ocitneme bez těchto pomocníků. Je to ale tak, že stejně jako předtím máme v Essenu stovky dobrovolníků, kteří se této činnosti věnují s velkým nasazením a dělají to rádi. Co se mezitím změnilo, že jsme se lépe zorganizovali, ve všech zařízeních máme takzvané kulaté stoly, tam se dobrovolníci scházejí, částečně se koordinují sami a vytvářejí různé skupiny - je skupina, která nabízí jazykové vzdělávání, skupina s nabídkou sportovních akcí, další je pro péči o děti, třeba skupina zaměřená na háčkování pro ženy, jsou lidé, kteří zvou na společné procházky městem, aby lidé, kteří k nám přicházejí, poznali město a věděli třeba, jak funguje doprava, jak cestovat tramvají a podobně.

Je vůbec v provizorních podmínkách  a velkém množství uprchlíků prostor pro integrační práci, není to tak, že se daří uprchlíkům poskytnout nějakou střechu nad hlavou, jídlo, udržet je naživu, ale už ne mnoho dalšího?
 
Tohle je problém zvláště těch stanů, kde nejsou žádné společenské místnosti, jsou tam pouze ubytovací prostory pro uprchlíky, kam my nesmíme, protože to je jejich jediný soukromý prostor. Snažíme se pokud možno ty lidi ze stanů co nejdříve dostat jinam. Tady velmi pomáhají církve a máme hezkou zkušenost spolupráce, ať to jsou katolické farnosti, evangelické sbory, nezávislé církevní obce, všechny nabízejí místnosti, aby se uprchlíci mohli dostat ze stanů a žít v jiném prostředí.

Co by se dalo říci o postoji členů církevních obcí? Podporují tuto církevní práci nebo jsou spíše řekněme lhostejní?
 
Žasnu, jaká velká připravenost k pomoci tam je - alespoň o evangelické církvi, ke které patřím, to mohu říci. Přicházejí třeba samotní starší lidé, kteří říkají - já sám už nemohu příliš aktivně konat, ale mám věci, které mohu darovat, nebo třeba peníze na jazykové kurzy. Samozřejmě nám takové volají lidé, kteří říkají, že mají strach z toho, že přicházejí lidé muslimské víry a je jich hodně. Obavy tu jistě jsou a považuji za důležité, abychom se v církvi s těmito lidmi setkávali, hovořili s nimi a třeba jim umožnili i setkání s uprchlíky.

Četl jsem nedávno o možných problémech, které mají uprchlíci křesťanského původu při soužití s ostatními běženci v ubytovnách. Máte podobnou zkušenost?
 
Naštěstí v Essenu jsme takovou zkušenost ještě neudělali. Máme ovšem velmi přísná pravidla v domovech a stanových lokalitách. Je tam všeobecný zákaz veřejných náboženských projevů. Samozřejmě se lidé mohou modlit v soukromí a všude visí informace o tom, kde najdou církevní společenství arabsky a jinak hovořících věřících, také informace o mešitách. V samotných domech je přísný zákaz také proto, že město Essen rozhodlo, že nebude běžence rozdělovat a například křesťany ubytovávat zvlášť a stranou od muslimů. Ale naštěstí je zatím vše klidné.

Řekla jste,  že při vaší práci není na prvním místě zvěstování křesťanství. Existuje přesto nějaká forma, kterou těm lidem ukazujete, že jste křesťané a třeba že jim pomáháte právě proto, že jste křesťané?

Vydáváme některé časopisy. Evangelická církev v Německu má časopis Chrismon, který teď vyšel myslím ve čtyřech různých jazycích a tam se představujeme. Jednoduchou formou se tam vypráví, v co jako křesťané věříme, jaké svátky slavíme a také co od uprchlíků očekáváme a jak se jako církev k celé záležitosti stavíme. Samozřejmě dáváme k dispozici různé materiály, pokud se ti lidé ptají a zajímají. Mám celou hromadu Biblí, abych ji mohla dát, pokud se někdo zeptá, zda bych mu nemohla dát Bibli. Často se nám stává, že nám muslimové říkají – jak to, že nám pomáháte, když jste křesťané. Také volají a ptají se, zda by mohli přijít do kostela a prohlédnout si ho. Dokonce máme i více křtů.

Opravdu? V jakém množství?

Nejsou to žádná velká čísla, ale už je to zřetelné, že se počet žádostí o křest zvyšuje. Já sama teď měla dvě takové žádosti. Zkoušíme zavést přípravný kurz na křest, protože vždycky říkám, že to musíme dělat obezřetně, aby nedocházelo k problémům v azylovém řízení. Tam by pak mohlo zaznít, že se ten člověk stal křesťanem jen proto, aby ho neposlali zpátky.

Nejsou to žádná velká čísla, ale už je to zřetelné, že se počet žádostí o křest zvyšuje. Já sama teď měla dvě takové žádosti. Zkoušíme zavést přípravný kurz na křest, protože vždycky říkám, že to musíme dělat obezřetně, aby nedocházelo k problémům v azylovém řízení. Tam by pak mohlo zaznít, že se ten člověk stal křesťanem jen proto, aby ho neposlali zpátky.

Máte obavy, co se může v budoucnosti dít například v souvislosti s Alternativou pro Německo a podobnými hnutími?

Starosti nám, protože jsem zažila už mnoho lidí, kteří se příliš o tu situaci starat nechtějí, ale hlavně chtějí, aby všechno zůstalo při starém, a pak z určitého protestu pak přecházejí třeba k této Alternativě, která ve skutečnosti žádnou alternativou není. Dělám si velké starosti, protože i ve vlastní rodině mám lidi, kteří tímto směrem míří.

Na druhou stranu vidíte také znamení určité naděje, že se vše bude vyvíjet dobrým směrem?

Stále mám mnoho naděje, protože vnímám, jak jsme dobře propojeni v dobrovolnické práci a kolik lidí je s námi na palubě – lidí mimo církev, různých skupin z města, sportovních klubů. Jsou to skutečné občanské svazy. Malý příklad: Bydlím v občansky velmi rozvinuté městské části. Široko daleko není žádný uprchlík, prakticky nepotkáte cizince na ulici. Teď se měl u nás začít stavět dům pro 200 uprchlíků, a to na okraji území chráněné přírody. Přicházeli lidé a říkali, že musíme naši přírodu chránit a já jsem na to reagovala dopisem do místních novin, kde jsem napsala, že snad v naší vysoce vyspělé čtvrti se skvělou životní úrovní bychom snad měli dokázat integrovat 200 příchozích. Čekala jsem zlostné reakce, ale namísto toho se ohlásily některé občanské spolky a řekly – paní farářko, když jako církev něco budete dělat, my budeme u toho a pomůžeme. To mi zase vrací naději.

rozhovor je zkrácen, celý zazní v pořadu Všimli jsme si