U nás a u sousedů - zpravodajské zamyšlení

Bylo velmi příjemné zjistit, že mezi 40 převážně balastními programy, které mám ve své domácnosti k dipozici, figuruje také jedna komerční stanice, jež se každý den v reálný čas připojuje k německé veřejnoprávní stanici ARD a její večerní zpravodajské relaci Tagesschau. Jako konzervativní člověk stále zvyklý na televizní relace stále ještě převážně v televizoru jsem dostal možnost pravidelně sledovat zprávy, pro které mám jistou slabost od dětství, kdy se na ně dívali rodiče, jež jsem napodobováním znělky před publikem ve školce mohl dostat do prekérní situace.

Fascinující je, že od této první poloviny 80. let se po formální stránce téměř nezměnily - znělka dostala nový účes, trochu se liší grafika, hlasatelé začali používat čtecí zařízení. Studio však vypadá podobně jednoduše jako v době před 24 lety, kdy jsme na ARD sledovali reportáže o drolící se komunistické diktatuře ve východním Německu. Zaspali snad dobu?

Ve srovnání s Událostmi České televize by se to tak na první pohled mohlo jevit. Tvůrci veřejnoprávních zpráv se snaží přesvědčit o tom, že se celé zpravodajské úsilí nemůže obejít bez klapajících podpatků moderátorky, klikání na obrazovky a nejméně 45minutové stopáže. Ještěže se to u sousedů nedozvěděli, jinak bych se nedozvěděl například o aktuálním vývoji humanitární situace na Filipínách, vyjednávání o německé vládní koalici, o společných aktivitách nizozemských a francouzských nacionalistů před volbami do Evropského parlamentu a další zprávy z německé i zahraniční politiky, ekonomiky zakončené stručnou předpovědí počasí a ve středu s bonusem vylosovaných čísel, to vše za necelou čtvrthodinu.

Proč to nejde u nás? ČT s podivným přesvědčením, že musí svádět zápas s komerčními stanicemi, vsadila na vnější atraktivitu, která však vesměs plýtvá s časem tvůrců i diváků (někdy si namouduši budu stopovat, kolik času celkem zabere sdělování jmen redaktorů a jejich příslušnosti k České televizi na konci příspěvku). Jistě je vhodné mít reportéra na místě tak závažné události, jakou je povolební schůzka prezidenta s předsedou vítězné strany. Je však sporné, zda tam dotyčný reportér má být jen proto, aby v době relace, dávno po skončení schůzky, ze setmělého místa hlásil divákům, že "Bohuslav Sobotka dorazil přesně sedm minut před 16. hodinou." Než se ze spletité konstrukce moderátor-reportér-předtočená reportáž-reportér-jiná předtočená reportáž-reportér vrátí slovo zpět do studia, stihne si znalec díla Járy Cimrmana přehrát mnohočetné vytahování opony při hře Němý Bobeš s replikou "tak takhle to tenkrát bylo." A Cimrmanem v mysli si může krátit další čas rozebírající v úmorné šíři označování rozpékaného pečiva nebo působení jednoho českého gangstera ve světě.

Němci, kteří o několikanásobné retrospektivě našeho národního génia nejspíš nikdy neslyšeli, nechávají za sebe hovořit samotný zpravodajský materiál, který už není tak strohý jako vše okolo. I autor reportáže se zpravidla objeví před kamerou, aby na závěr celé téma shrnul - svým vzezřením budí dojem starého matadora nedbalé elegance, což je také příjemná změna oproti ČT, zejména módní přehlídce ve studiu. Nechci si nikoho idealizovat, ale představa německého žurnalisty jdoucího najímat kompars, aby si mohl vykonstruovat nadiktovanou reportáž dělající dobré očko u politiků, se jeví být velmi nepravděpodobnou. Naše veřejnoprávní TV na kontě takový počin z poslední doby má a lze jen spekulovat, jakou roli v ohebnosti redaktorů hraje také prostředí stavěné na laciný efekt.

Jistě si nelze německý žurnalismus idealizovat, v současnosti však mám jasnou odpověď na otázky Na jaké zprávy se díváš? i Jakým směrem chceš orientovat zprávy Proglasu?

Filip Breindl