Topolánek mezi homosexuály: analýza jednoho rozhovoru

„Je známo, že pan Topolánek rychleji mluví, než myslí ...,“ píše kardinál Miloslav Vlk na svém webu a v tomto má asi pravdu. Předseda ODS se už mnohokrát projevil jako příliš bezprostřední (pokud bychom se chtěli vyjadřovat vstřícně a uhlazeně) anebo bychom mohli říct jako hulvát (pokud bychom se vyjádřili tak nějak obyčejně). Mediální záplava, která následovala po jeho víkendovém focení pro gay magazín LUI, je pozoruhodná. Ještě pozoruhodnější je rozbor samotného rozhovoru, který na svých internetových stránkách v nesestříhané podobě zveřejnil zmiňovaný magazín.

Abych ale nevynechala pro mě důležitý prvek této kauzy, musím nejprve vyjasnit, jak jsem vůbec přijala zprávu o tom, že předseda jedné ze dvou největších stran u nás se nechává fotit pro časopis homosexuálů. Inu, s povzdechem. Člověk z toho radost nemá. Na druhou stranu se nelze divit tomu, že liberál, který nemá s homosexualitou lidí okolo sebe problém, jak sám ve videu několikrát zopakoval, nemá také problém s tím, že se nechá fotit pro jejich časopis. Milé mi to není, nesouhlasím s tím, ale nekonzistentnost nebo rozpor mezi tím, co říká a tím, co dělá, se v této souvislosti Mirku Topolánkovi vyčítat nedá. Takže to beru jako fakt.

Důležitá část debaty začíná dotazem novináře: „Co vy a gay komunita?“ První reakcí Mirka Topolánka je už zmiňovaný výrok: „Nemám žádný problém.“ Mirek Topolánek lidi se sexuální orientací na stejné pohlaví toleruje. Jak ale uvádí v rozhovoru dál, zlom nastává v otázce adopce dětí homosexuálními páry. „Není to nic jiného než psychologická bariéra. Já to neumím vysvětlit. Přestože nejsem křtěnej a nejsem katolík, ale přesto je ve mně někde hluboce uložená tahleta jakože rodina je tatínek, maminka, děti.(…) Když si člověk řekne, že by to bylo normou (adopce dětí homosexuálními páry – pozn. LK), že je to absolutně normální, tak lidstvo vyhyne, že jo.“ Tady můžeme najít důvod, proč se později debatující začnou bavit o křesťanství a o církvi. Mirek Topolánek se přiznává ke křesťanským kořenům kultury, v níž žije, a ačkoli nedokáže formulovat argumenty, sám v sobě je přesvědčený o tom, že rodina je tatínek, maminka, děti. Později v rozhovoru od sebe ostře oddělí křesťanství a církev. Zatímco prvnímu vyjadřuje uznání, o druhém se vyjádří nadmíru hanlivě.

Jaký připojit komentář k této části rozhovoru? Mirek Topolánek v zásadě neříká nic jiného, než s čím by pravděpodobně souhlasila většina naší společnosti. Myslím si, že v mnohém se mýlí. Na druhou stranu se jej musím zastat před sprškou ze strany médií, která jeho výrok prezentují jako vrcholnou urážku církve. Cožpak to nejsou sami čeští novináři, kteří mnohdy o církvi píší ve stejném duchu? Bylo by lepší, kdyby se Topolánek v rámci předvolební kampaně přetvařoval i během neformálních rozhovorů? Musím přiznat, že mě jeho slova jako křesťanku urážejí nesčetněkrát méně než okázalé pseudocírkevní pseudoobřady jiné ikony současné české politiky Jiřího Paroubka. Pozitivní pro mě zůstává skutečnost, že Mirek Topolánek vnímá křesťanské kořeny společnosti, v níž žije, a nebere je na lehkou váhu. Bezprostřednost vyjadřování, která ho mnohdy přivádí do prekérní situace, mu v mých očích v této chvíli vynáší plusové body: Já mu to totiž věřím.

Pojďme k dalšímu z jeho výroků. Naše média od sebe navzájem nekriticky přejala následující tvrzení: Topolánek řekl, že všechny voliče ČSSD patří zavřít a nakopat do pr... Připadám si jako Alenka v říši divů. Copak jsem opravdu jediná, kdo nic takového z promluvy Mirka Topolánka nevyčetl? I když připustím, že se mýlím, beze sporu zůstává, že následující jeho výrok nabízí dvě možnosti výkladu. „Co to je obyčejný Čech, pro kterého dělá Paroubek politiku? To je přece vepřo, knedlo, zelo a v podstatě je třeba všechny zavřít, nakopat do prdele a jo, takhle to je.“ Topolánek řekl a) že voliče ČSSD je třeba zavřít a nakopat (takto interpretace značné části médií) nebo b) že průměrný volič ČSSD jí tradiční české jídlo a veřejné dění kolem sebe hodnotí slovy „je třeba všechny zavřít a nakopat do pr…“. Po shlédnutí záznamu, zhodnocení intonace, s níž se předseda ODS vyjadřuje a také skutečnosti, že Jiří Paroubek skutečně často hraje na strunu Čecha nespokojeného vždy a se vším, se přikláním k druhé variantě. Ať tak či onak, výrok nelze bezezbytku interpretovat prvním způsobem, jak neprofesionálně učinili někteří novináři.

Videozáznam rozhovoru by bylo možné rozebírat ještě dál, můj poslední postřeh se ale obrátí k té části debaty, která vyvrcholila nejvíce opakovaným výrokem, jenž se týkal pánů Gustava Slámečky a Jana Fischera. Tato část rozhovoru se mi zdá jako nejzajímavější, ovšem vůbec ne kvůli politikům, ale především kvůli sebepojetí gay komunity, jak je zde její členové sami prezentují. Novinář, který klade otázky, se Topolánka ptá: „Zkuste pěti slovy popsat klasického homosexuála tak, jak jej vidíte vy.“ Touto otázkou se v mých očích gay komunita, jak se sama tato skupina lidí nazývá, zcela zdiskreditovala. Mirek Topolánek se statečně bránil odpovědět na tuto otázku. Samozřejmě, jako liberál na ni nemohl dát odpověď. Proč by měl být, pro pána krále, homosexuál nějak typicky odlišný od zbytku společnosti? Chtěli by snad gayové mít na čele napsané, že mají odlišnou sexuální orientaci? Vždyť tomu se snad celou dobu brání, nebo ne? Kdybych v tu chvíli mohla sama odpovědět, řekla bych oněch pět slov charakterizujících typického homosexuála: přitahují ho osoby stejného pohlaví. To je jediná logická charakteristika, kterou můžeme dát. Topolánek poté také jednu vymyslel: „Normální člověk, který bojuje o svá práva.“ Opět, z pohledu liberála pochopitelné. Ani tentokrát nemohu najít v Topolánkových slovech nějaký vnitřní rozpor. Postoj tážících se homosexuálů je ale zcela nekonzistentní. Celou dobu bojují o to, aby byli společností vnímáni stejně jako všichni ostatní, a potom jsou schopni pět minut lámat člověka, aby formuloval typické charakteristiky, které by bylo možné připsat všem příslušníkům této menšiny, ovšem jen jim a nikomu jinému. Zajímavé. To se nám ta ideologie stírající všechny rozdíly začíná v praxi pěkně rozpadat. Škoda, že to Topolánek neustál až do konce. Nešťastné výroky o Gustavu Slámečkovi a Janu Fischerovi už dodal úplně nakonec, jakoby jen tak mimochodem. Musím ale potvrdit, že tímto dost nešikovným způsobem prostě na konkrétních příkladech demonstroval skutečnost, že charakterové vlastnosti člověka nesouvisí s jeho příslušností k té či oné menšině. Není důvod, proč bych mu v tom neměla dát za pravdu. Jenom té bezprostřednosti bylo v tomto okamžiku už příliš.

Na případě této kauzy si můžeme uvědomit ještě jednu věc, totiž vliv bulvárního tisku na politické a společenské dění. Rozhodně není zanedbatelný. Zprávu jako první přinesl deník Blesk, od něj ji převzaly Lidové noviny a další média. A pak si můžeme stokrát namlouvat, že když bulvár nečteme, zůstáváme stranou jeho vlivu. Uvidíme, jestli a jak tato kauza zasáhne do naší vrcholné politiky a předvolebního boje.