Těsně vedle - pokračování příběhů s účastníky konkláve

Když o tom tak uvažuji, frekvence výskytu světových kardinálů u nás není zase tak nízká, že by se nedalo uvažovat o pracovní pozici pro člověka, který by se specializoval na tyto osobnosti. Když takto docestoval v roce 2007 do Česka kardinál Tarcisio Bertone, aby se na Velehradě zúčastnil výročních oslav tamních uniatských sjezdů, bylo by jasné, že by se rozhovoru s ním ujal právě takový specialista na kardinály.

Ale než se taková utopie naplní, budeme to dělat stejným způsobem jako doposud, kdy redakční porada zváží různé aspekty a určí, kdo se dané záležitosti redaktorsky ujme. V případě kardinála Bertoneho jsem měl výrazné mínus – neznalost italštiny, která jistě není zásadním handicapem, má-li být na místě tlumočník, ale přece jen mě vyřazuje z výběru. Možná tím důvodem je také obava, že bych s kardinálem Bertonem, takto iniciátorem vatikánské fotbalové ligy a příznivcem Juventusu Turín, klubu Pavla Nedvěda, společnou řeč nalezl přes výrazy typu „tifosi“, „scudetto“, „Grande Paolo“ nebo „squadra azzura“, s jejichž pomocí by možná vzniklo zajímavé interview, leč pro nefotbalové publikum poněkud nesrozumitelné a tématicky také moc nezapadající do pořadu o velehradských uniatských sjezdech nebo o práci vedoucího muže vatikánského státního sekretariátu.

Nejenže nemluvím italsky, ani polštinu plynně neovládám, takže plán kontaktovat v souvislosti s blahořečením Jana Pavla II. jeho dlouholetého sekretáře, kardinála Stanislava Dziwisze, se od začátku rozvíjí mimo mě. Nakonec se z různých důvodů nepodaří jeho realizace, nicméně krakovský arcibiskup udržuje s naší republikou poměrně čilý kontakt, takže pořád existuje možnost, že se kardinál ze sousední země dostane před mikrofon Radia Proglas. Pokud tedy nebude následovat svého někdejšího představeného na papežský stolec …

Když někam přijede kardinál, zpravidla se koná nějaká sláva a jen oni sami vědí, jak moc by dali spíše přednost nějakému nezávaznému setkání bez oficialit, obyčejnému jídlu před slavnostní tabulí a procházce před transportem limuzínou. Takový kardinál Angelo Amato, prefekt kongregace pro kauzy svatých, si alespoň může říci, že vždy k těmto oficialitám přiváží dobrou zprávu. Tak jako na podzim loňského roku, kdy přijel do Prahy, aby oficiálně potvrdil blahořečení františkánských mučedníků z kláštera od Panny Marie Sněžné. Usilují-li země světa o papežskou návštěvu, ať už je na Petrově stolci kdokoli, měly by místní církve velmi stát o co nejčastější cestu kardinála Amata, aby zvěstoval povýšení tamních svědků víry k oltářní úctě. A pak už se snažit jen o to, aby svému hostovi nabídly něco nad rámec běžných oficialit.

Mimochodem, pokud by se opravdu vytvořilo místo specializovaného redaktora pro záležitosti kardinálů a jejich návštěv v Česku, osobně bych příliš velký zájem o takovou pozici neprojevil. I s vědomím, že tím přicházím o celou řadu zajímavých setkání s osobnostmi současné církve. Představa, že se můj celý profesní život zploští pouze na oficiální akce, byť s duchovním obsahem a podstatně zajímavějším průběhem než třeba sjezdy politických stran nebo parlamentní schůze, žádným lákadlem není.

Filip Breindl