Strana s přívlastkem křesťanská opouští sněmovnu

Petr Příhoda v minulém čísle Katolického týdeníku napsal, že „KDU-ČSL si při své programové neujasněnosti dosti neuvědomuje, že pokud nechce zaniknout, má si hledět toho, co ji odlišuje od jiných, totiž křesťanské inspirace, zejména katolické sociální nauky, a sázku na ni risknout, jinak jí hrozí osud těch evropských křesťanských stran, které vsadily na běžný politický pragmatismus – a zanikly.“ Křestanští demokraté už nemohli dostat silnější podnět k reflexi vlastního směřování, než je současný volební krach. Možná by ke konzultacím mohli přizvat zkušené fotbalové trenéry, kteří by jim připomněli, že cesta z druhé ligy zpět mezi elitu je pro sestoupivší tým velmi náročná a má-li být úspěšná, musí ji provázet semknutí hráčského kádru, funkcionářů i příznivců. Chybět v poslanecké sněmovně jedno funkční období nemusí být žádnou katastrofou, dlouhodobá absence by však mohla znamenat definitivní stěhování na politickou periferii.

Budou-li lídři KDU-ČSL uvažovat nad další činností strany, měli by vzít v úvahu následující faktory: Svou důvěru do dalších čtyř let jim vyslovilo skoro 230 tisíc občanů a jim je strana zavázána k plnění svých programových priorit - voliči pochopí, že bez zastoupení mezi poslanci to jde o něco hůře (brzy to poznáme například chybějícími pozvánkami zástupcům KDU-ČSL do televizních diskusních pořadů a podobně, na druhou stranu nárok na finanční příspěvek ze státního rozpočtu zůstává), nesmířili by se ale s naprostým opuštěním veřejného prostoru. Třeba nezapomínat, že křesťanští demokraté zůstávají mezi senátory, krajskými zastupiteli i radními a také europoslanci. Strana patří k úspěšným v komunálních volbách a už v těch letošních může ukázat, že disponuje řadou lidí kvalifikovaných pro vedení měst a obcí - a snad si přitom její vedení uvědomí, jak nedostatečně tento potenciál v centrálních volbách dokázalo využít.

Čas strávený mimo sněmovnu může KDU-ČSL při správném přístupu pomoci zbavit se nánosů různých navzájem kolidujících politických obchodů a kompromisů, které postupně zakryly programovou celistvost a jistou konzistenci v zásadních otázkách. Vzniká také vhodný prostor pro zásadní personální obměnu (prvním krokem k ní je rezignace dosavadního předsedy Cyrila Svobody) a nalezení jednoty namísto tenzí mezi různými osobnostmi a regiony, jejichž detaily běžný volič nezná, ale dobře je pociťuje. V žádném případě by pak lídři pro cesty zpět neměli zvolit cestu populismu, byť i zkušenost těchto voleb potvrzuje její minimálně krátkodobou účinnost. Chce-li se KDU-ČSL vrátit na delší dobu než jedno poslanecké období, měla by začít přesvědčovat veřejnost o dlouhodobé účinnosti svého konzervativního programu, a především více než slovy o křesťanství tuto zakotvenost ve víře prokazovat bezúhonností a slušností. Upřímně řečeno, odchod lidí vázaných na KDU-ČSL z různých dozorčích rad a ze zákulisí centrálních úřadů může být prvním předpokladem, stejně jako fakt, že strana přece jen s nulou poslanců ztrácí na atraktivitě pro lobbyisty.

Zatímco vzniká tento komentář, plní se různé internetové diskuse uštěpačnými poznámkami k porážce lidovců. Navzdory tomu lze považovat absenci KDU-ČSL ve sněmovně za velké ochuzení naší politické scény. Část témat konzervativní středové strany jistě převezme zejména ODS, velkou neznámou zůstává postoj TOP 09 k jiným otázkám než rozpočtovým, na nichž postavila své vítězství (jímž třetí místo mezi sněmovními stranami bezesporu je). Lze očekávat, že v každodenním sněmovním životě dostane přednost pragmatická úvaha založená na zjištění, že některé otázky velké nadšení veřejnosti nevyvolávají, a tak znatelně oslabí například počet oponentů eutanázie, povolení adopcí pro homosexuály nebo rozsáhlejších státních zásahů do výchovy dětí v rodině, zastánců obhajoby lidských práv v zahraničí i třeba za cenu určitého znevýhodnění na ruských či čínských trzích, rozumného způsobu odluky církví od státu a podobně. Je ale třeba dodat, že se těmto tématům rozhodně v posledním období nevěnovala ani KDU-ČSL tak, jak měla a mohla. Také skutečnost, že křesťanský přívlastek v názvu rozhodně neznamená exkluzivní nárok na hlasy věřících voličů, může být jedním z trpkých zjištění pro křesťanské demokraty z letošních voleb - jak se z něj poučí, záleží na nich samotných.

A co říci k celkovým výsledkům voleb? Ani 37 procent nevoličů ani více než půl miliónu hlasů odevzdaných komunistům nejsou dobrým vysvědčením naší společnosti. Zda Pyrrhovo vítězství sociální demokracie povede ke změně politického stylu této strany ztělesněného Jiřím Paroubkem, se lze jen dohadovat. Levice sama vládnout nebude, je ale otázkou, zda skutečnost závislosti jakékoli reálně možné vládní koalice na nevyzpytatelném subjektu Věci veřejné znamená dobrou zprávu pro Českou republiku.