Státní vyznamenání pro otce Tiška, spoluzakladatele Proglasu

"Byl jsem velmi překvapený, nečekal jsem to, netušil jsem to a nikdy v životě jsem s tím nepočítal, že by se taková událost mohla stát. Potěšilo mě to," uvedl otec Tišek, jak reagoval na pozvání prezidentské kanceláře ke slavnostnímu ceremoniálu na Pražském hradě.

I jméno Proglasu zaznělo, když během slavnostního večera šéf prezidentské kanceláře Jiří Weigl představoval životní dílo P. Fráni. Zmínil i jeho cestu ke kněžství prostřednictvím skryté církve, podíl na obnově církevního školství po roce 1989 a tábornické společenství střediska Radost. Právě na něj otec Tišek myslel, když přemítal o významu vlastního ocenění: "Spíš pro středisko Radost je to větší vyznamenání, které může zúročit, když její šéf bere tuto cenu a podáme si žádost o dotace, tak to může mluvit," poukázal na to, že vyznamenání může například zvýšit prestiž střediska. 

P. František Fráňa se narodil 11. února 1938. Jeho otec byl ekonomem a důstojníkem armády. Matka byla ekonomkou, starší sestra, doktorka diabetoložka, je františkánskou terciářkou.
Otec Tišek poznal vnitřní výzvu ke kněžskému povolání již v raném věku. Bylo mu ale zabráněno studovat na gymnáziu a tak se stal absolventem ekonomické školy. Vypadalo to, že dveře ke kněžství má zavřené. Tehdy totiž mohl studovat teologii pouze ten, kdo prošel všeobecným gymnaziálním vzděláním. Po nepřijetí na vysokou školu nastoupil na umístěnku do firmy Prema zabývající se výrobou zdravotnické techniky: „Měl jsem být v dokumentaci, ale řekli mi, že na dva měsíce půjdu do konstrukce. Kreslení jsem už od školních let bytostně nenáviděl. Nikdo se mě ale na nic neptal, dali mi tužky a řekli kresli. Myslel jsem si, stejně vám ty moje výkresy budou na nic. Velké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že se podle nich vyrábí.“ Tak se ze dvou měsíců stalo třiatřicet let.

Povolání ke kněžství se ale i během zaměstnání nevzdal. Rozhodl se, že bude trpělivě čekat, až mu bude umožněno. Podle vlastních slov klidně až do šedesáti. „Bůh mi to zkrátil na polovic. Byl jsem vysvěcen ve svých třiceti.“ Teologickou Připravovat na studia teologie jej začal jeho spolupracovník, skrytý redemptorista Jan Zemánek (mimochodem také držitel státního vyznamenání). Ten byl ale zatčen. Pokračovat ve studiích mohl až díky setkání s otcem Stanislavem Krátkým. Skryté studium se dělalo v přísných konspiračních podmínkách. Například zkoušky skládal v autě, jména svých kolegů znát nesměl a hebrejštinu dokonce studoval pod hlavičkou oficiálně vypsaného kurzu arabštiny. 25. března 1968 přijal kněžské svěcení a ještě tentýž den sloužil tajně svou primiční mši v jednom brněnském bytě. "Byl to nejkrásnější den v mém životě,“ vzpomíná. „Nikdy jsem nelitoval, že jsem šel cestou kněžství.“

Kromě zaměstnání a skryté pastoraci se otec Tišek věnoval také dětem. V roce 1967 navázal na svoje zkušenosti z čundrů a z práce s mládeží a za pomoci svého otce vybudoval Středisko táboru Radost v Orlických horách. „Radost patří k povinnosti křesťana, vždyť evangelium je radostná zvěst,“ vysvětluje otec Fráňa název svého téměř celoživotního díla. Kvůli organizování táborů s náboženskou výukou byl několikrát vyslýchán on a dokonce i děti a jejich rodiče. Překážky, které  před něj a jeho dílo totalita postavila, přesto dokázal on a jeho spolupracovníci překonat. „Byla to bezprostřední pomoc Boží,“ říká.

Po pádu totality dostal otec Tišek  povolení k veřejné kněžské službě a působil v duchovní správě v Králíkách pod Horou Matky Boží. V listopadu 1990 nastoupil jako rektor dnes již neexistujícího studentského konviktu Biskupského gymnázia v Brně. „Udělal jsem si předzevzetí, že děti budou mít na tu dobu v konviktu hezké vzpomínky a budou o ní rády mluvit. To se stalo skutečností, dodneška na to vzpomínají jako na krásná léta.“

Otec Tišek také stál u vzniku rádia, na jehož webových stránkách se nyní nacházíte - Proglasu. „Jezdili jsme s otcem Martinem Holíkem po světě a dívali jsme se jak to dělají jiní. Dotáhnout to ale musel otec Martin.“ P. Fráňa totiž odešel pomáhat založit biskupské gymnázium ve Žďáře nad Sázavou. Tam působí jako spirituál i jako vyučující náboženství dodnes. Do nedávna byl také duchovním vůdcem Kolpingova díla v České republice.

„Když člověk dělá něco s úžasnou láskou, to jenom nestačí. Protože ten, kdo je s takovou láskou vychováván musí o ní i vědět. Když dítěti řeknete ´trestám tě z lásky´, dítě to nepozná, může to být jen fráze. Tu láska musí i poznat,“ říká.