Situaci v ÚSTR personální rošády nevyřeší

  Již několik týdnů plály, a spíše ve skrytu vášnivé debaty o dalším osudu Ústavu pro studium totalitních režimů a s ním spojeného Archivu bezpečnostních složek. Ty však naplno vyvřely na veřejnost po odvolání ředitele Daniela Hermana a dalších personálních změnách. Ústav byl již od počátku existence vnímán kontroverzně, část badatelů ho považovala v době vzniku za expozituru pravice, nyní zase došlo k posílení levicových vlivů. Do vínku tak dostal problémy, které se časem znásobily. Před třemi lety například stáli v jeho čele během půl roku hned tři ředitelé. S příchodem Daniela Hermana do jeho čela v srpnu 2010 se bouřlivé vody, v níž ústav plul, alespoň trochu uklidnily a navázaly se kontakty s prestižními vědeckými pracovišti doma i v cizině. Je pochopitelné, že stále nejdeme na způsobu a úrovni práce ústavu i spoustu výhrad. Je potřeba, aby vědecká práce byla důkladnější a interpretace a naší minulosti probíhala za použití moderních odborných metod. Neznamená to tedy jen okomentovat několik dokumentů z archivu. Takto solidní vědecká práce nevypadá. Ústav by měl dělat odbornou činnost mnohem systematičtěji a mít několik ústředních projektů, které by se opíraly o dlouhodobější vizi do budoucna. Určitě by bylo dobré zrychlit i zveřejňování archivních dokumentů na webových stránkách a zpřístupnit je nejširšímu okruhu zájemců. Pokud však byly za Hermanovým odvoláním jen problémy odborného rázu, jsem toho názoru, že měla takovému rozhodnutí předcházet nestranná zhodnocení. Smysl má také zahájení věcné debaty na politické úrovni, která by vedla k nové úpravě zákona o zřízení ústavu, aby nemohl být tak snadno předmětem politických her a v budoucnu se nestal třeba prostorem pro ideologizaci nebo jednostrannostem pohledu na naši minulost. V debatě se již totiž objevily hlasy, které například vyjádřil radní Michal Uhl, směřující k určité relativizaci doby normalizace. Bez problémů se nejspíše můžeme shodnout na tom, že i v Husákově éře si lidé žili normální životy a řešili běžné problémy v práci i v soukromí, a politika jim byla třeba i ukradená, jen si odhlasovali tu a tam nějakou rezoluci na podporu věci socialismu či boje proti imperialismu, které ani pořádně nevěnovali pozornost, nebo si šli s dětmi do průvodu s mávátky, aby ale rychle pospíchali na chaty a zahrádky či podobná povyražení. Ovšem je třeba k tomu dodat, že často na tyto prorežimní akce šli proto, aby se nedostali oni nebo jejich rodiny do problémů, tedy stručně řečeno, měli, třeba i podvědomý strach z režimní moci.  Také v 70. a 80. letech zde žila nemalá skupina lidí, která byla vystavena šikanám ze strany režimu a policie jen kvůli svému jinému přesvědčení (např. věřící)..I v této době existovaly ostnaté dráty na hranicích, výjezdní doložky a policejní dozor nad obyvatelstvem. A tedy jakákoli nová interpretace minulosti nesmí komunistický systém relativizovat a pomíjet jeho represivní složku, i když se třeba v době normalizace už nejednalo o totalitní vládu. Vzpomeňme si však ale ještě na atmosféru listopadu 1989, kdy většinu společnosti, včetně těch, kteří nyní současné poměry kritizují, zachvátila euforie z očekávaného návratu svobody, i když si asi pak každý vývoj v postkomunismu představoval jinak a u některých lidí se rychle dostavilo vystřízlivění a zklamání.       

     Pokud se vrátíme znovu k ÚSTR, řešení tamní situace podle mě není v neustálých personálních rošádách, které jen dále destabilizuje pozici ústavu, nehledě na problémy, které pak zasahují i mezilidské vztahy na tomto pracovišti. Pokud solidní vědecké hodnocení činnosti ústavu nenastane, bude se instituce zmítat v dalších problémech i dále, protože debaty kolem ÚSTRU hned tak neskončí. Ať už si o roli ústavu myslíme cokoli, vzhledem k obrovské naštvanosti na vládní politiku i obecně na stávající poměry, která pomáhá růstu popularity komunistů, je důležité si osvěžovat objektivní pohled na naše moderní dějiny a nikoli je vnímat jen politizujícím prizmatem.           

Jaroslav Šebek