Rozhovor s kardinálem Turksonem natočen - málem

Zastřešené atrium katolického gymnázia v bavorském Freisingu hučí stovkami hlasů. Nepatří studentům, kteří mají na začátku září na rozdíl od českých žáků před sebou ještě poslední dny hlavních prázdnin. Znějí tu slovanské jazyky i řeči Balkánu či Kavkazu z úst důstojně vyhlížejících žen i mužů, z nich mnoho zdobí ctihodný vous i černý oděv s pokrývkou hlavy a lesklým křížem prozrazující příslušnost k východním církvím. Společným jmenovatelem všech přítomných je vztah k německé organizaci Renovabis, jež od 90. let pomáhá křesťanům v postkomunistických zemích a na konci léta pořádá ve svém sídle nedaleko Mnichova výroční konferenci.

Reportér tu má pochopitelně pastvu, protože na každém kroku naráží na osobnost v nějakém smyslu zajímavou, kterou běžně nepotkává. Navíc pro takové katolické biskupy z Ukrajiny, Rumunska, Srbska či Bosny a Hercegoviny je charakteristická velká skromnost a srdečnost. Drobný problém snad působí jen to, že většinou nosí obyčejný kněžský civil s kolárkem bez dalších insignií, takže mnohdy nelze tušit, kdo se za všední vizáží skrývá. „Vy jste z České republiky? My jsme ze Lvova – tohle je náš arcibiskup“ – tak vypadá konverzace u jídla, mimochodem skvělého.

Hlavního hosta konference roku 2010 ovšem přehlédnout nelze. Kardinál Peter Turkson reprezentuje svůj úřad, papežskou radu Iustitia et pax, proto má kleriku s červeným přepásáním a také červené solideo a kříž na hrudi. Hlavní prvek k rozpoznání ovšem spočívá v jeho africkém  původu – i když je shromážděná německo-středo-východoevropská společnost pestrá, osoba černošské  rasy se tu běžně nevyskytuje.

Nemusel bych ani s láskou vzpomínat na Afriku, abych nezatoužil po alespoň krátkém rozhovoru s tímto prošedivělým kardinálem z Ghany, z něhož i na dálku cítím velkou duchovní blízkost, jakou jsem zakoušel od zambijských kněží. Jakmile přednese svůj referát týkající se zejména ekologické agendy, odpovědnosti za stvoření, péče o životní prostředí v kontextu starosti o potřebné lidi, a dozní všechny diskusní příspěvky a poznámky, vyrážím směrem k němu. Problém je, že stejný nápad má v dané chvíli několik desítek dalších lidí, z nichž mnozí mají určitý náskok a jiní ho zase získávají díky svému nezpochybnitelnému postavení či stáří. Ještě určitou výhodou pro mne je, že další adepti rozhovoru s kardinálem Turksonem vyrážejí napřed do zákulisí, kde se servíruje káva a další občerstvení. Nemusím se přemáhat, abych si kávičku odpustil, nějak jsem si na tento nápoj, jinak typický pro mou profesi, nenavykl.

Ale ani afrického hosta, jehož z povzdálí pozoruji, nechtějí němečtí hostitelé ochudit o obvyklý artefakt konferenčních přestávek. Ve zmatku, který teď v přeplněné malé místnosti propukl, se několika obchvaty dostávám do kardinálova dosahu a ve vhodné chvíli, ještě více méně v rámci platné etikety, ho oslovím.

„Těší mne,“ odpovídá na představení a se vstřícností, s níž se neliší od duchovenstva svého kontinentu, reaguje i na žádost o rozhovor. Ovšem – upozorňuje na háček, jehož jsem si dobře vědom – „nevím, jak na tom budu s časem, zkuste mě později vyhledat.“ Ještě několik zdvořilostních frází a už jsem z boku atakován někým, kdo by si s kardinálem Turksonem také rád pohovořil. Vyklízím pole a když se vracím do své lavice v auditoriu, začínám si sumírovat poznámky pro chystaný rozhovor, náročnější o to, že jak jsem zde přivykl němčině jako jednacímu jazyku, s hostem, v němž stále vidím více Ghaňana než Římana, budu mluvit anglicky. Odnáší to maďarský referent, jenž přednáší o jakémsi církevním projektu péče o venkov v Podunají – nezajímavé to asi není, ale má pozornost zkrátka získala jiný směr.

Nechci se však chovat vysloveně nezdvořile, a tak zůstávám na svém místě až do konce. Chyba, při zachování ostražitosti vůči kardinálu Turksonovi bych možná zachytil jeho diskrétní pohyb do bočních ambitů a opuštění sálu. V době, kdy nastává další přestávka a většina obecenstva opět míří na šálek kávy, je už pozdě – další minuty navíc ztrácím marnou snahou najít větší přehled a pak, když se domýšlím skutečnosti, vyhledáváním někoho kompetentního, kdo by mi ji potvrdil. „Byl jsem předběžně domluvený s panem kardinálem Turksonem na natočení krátkého rozhovoru,“ říkám konečně jednomu z domácích lidí, u něhož mám pocit, že na mou snahu o žurnalistické podchycení konference hledí se sympatiemi. „Ale zdá se, že už tu není,“ povídám s malým kouskem naděje, že zaklepá na nějakou kancelář, kde zrovna skončilo separátní jednání, individuální setkání nebo něco takového, klidně i diskrétní zdřímnutí si, proč ne. Ale kdepak, signalizuje mi už jen samotný pohled jednoho ze sekčních šéfů Renovabisu – „před chvílí odjel, má ještě program na arcibiskupství.“

V dalším průběhu konference navážu kontakt se šéfredaktorem švýcarské revue pro církev ve východní Evropě, světící biskup ze Sarajeva mne pozve k návštěvě bosenské metropole, s velmi komunikativním biskupem Laszlem Nemethem z Vojvodiny natočím celý pořad, který na Proglasu odvysílám pod názvem Maďarský biskup srbských Čechů. Atmosféra zářijového Freisingu je vynikající, umocněná večerním setkáním s bavorskou muzikou, jídlem a pivem. Škoda, že k množství zážitků nemohu připojit delší než letmé setkání s jedním z představitelů africké církve, který působí na její globální úrovni. Inu, i málem natočené rozhovory patří k naší práci.

Filip Breindl