Reportáž: Letiště v Riu přivítalo české poutníky
„Ahoj, můžu Ti nějak pomoci?,“ ptá se kolemjdoucích v příletové hale Ria de Jainera asi pětadvacetiletá dívka s logem Světového dne mládeže na tričku. Kolem krku jí visí cedulka s nápisem VOLUNTEER a z otevřeného batohu kouká štos pomačkaných průvodců po brazilské metropoli. Po krátkém rozhovoru mi jeden z nich věnuje a spolu se svým bratrem – jak se dozvídám později – mě odvádí k východu 4B Terminálu 1, odkud má autobus odvést české poutníky na předprogram do diecéze.
Letiště v Riu mi svým tvarem připomíná přejezenou stonožku. Jednotlivé haly spojují úzké průchody s pohyblivými pásy, na kterých si hrají malé děti. Tu a tam cestu blokují skupinky poutníků se svými zavazadly a téměř na každém rohu postává člen brazilské ostrahy. „No under-stand!,“ je snad nejčastěji používané slovo místních obyvatel a já jsem vděčná svým průvodcům, kteří se za mě pravidelně ptají na cestu. I přes jejich snahu však letištním areálem bloudíme asi dvacet minut než najdeme východ 4B. „Doufám, že nebudeš muset čekat moc dlouho,“ říká mi na rozloučenou dvojice brazilského voluntariátu. Přála bych si, aby to byla pravda. Autobus zajišťovaný Sekcí pro mládež ČBK ale má přijet až za osm, hmmm... možná devět hodin.
Po chvíli si ke mně přisedá čtyřčlenná skupina poutníků z Peru. Všichni na sobě mají výrazná oranžová trička – jako zástupci přípravného týmu totiž čekají na ostatní věřící ze svých diecézí, kterých by mělo zítra ráno dorazit kolem pěti set. „Je to sice velká odpovědnost, ale nebojíme se. Pracujeme jako tým, vzájemně se podporujeme a pokud jeden udělá chybu, druhý ho na ni upozorní. Tak ji potom můžeme napravit,“ vysvětluje mi Pamela Quispe Yaňez. Dozvídám se taky, že na setkání by mělo z Peru dorazit kolem čtyř a půl tisíce mladých lidí. „Máme to kousek, jenom čtyři hodiny letu,“ usmívají se ostatní.
Zmínka o čase mi připomněla, že bych si měla přeřídit hodinky. Posun je pět hodin, takže teď jsou přibližně dvě odpoledne. Autobus přijede kolem sedmé večer. Možná bych si měla zajít koupit něco k jídlu... „Ola!,“ vytrhne mě z úvah hlas, který znám. Z opačného konce haly na mě mávají sourozenci, kteří mě ráno přivedli na místo setkání české skupiny. „POŘÁD ČEKÁŠ?,“ gestikulují asi na dvě sta metrů a já významně pokyvuji hlavou v odpověď. „My tu budeme taky až do večera,“ říkají mi, když přijdou blíž a ujišťují mě: „Sice jsme unavení, ale je pro nás velkou ctí pomáhat všem těm lidem přicházejícím do naší země. Jste u nás moc vítaní!“
