Reportáž: Beatifikace Jana Pavla II. brala dech

I já jsem nejprve zamířila do jedné z bazilik, do chrámu sv. Jana v Lateránu. Přilákala mě sem hlasitá hudba. Na prostranství před samotnou stavbou se připravoval koncert pro sympatizanty levicových hnutí, vždyť nazítří mělo být prvního máje. Už teď naslouchalo muzikantům menší publikum. Okolo proudili do chrámu poutníci, z nichž mnozí se pyšnili polskou vlajkou.

Když jsem procházela pod mohutnými klenbami, zaslechla jsem známou řeč. Ne zrovna češtinu, ale slovenštinu. Rozhlédla jsem se a uviděla čtyři mladé ženy rozmlouvající spolu jazykem našich sousedů. Oslovila jsem jednu z nich, když v tom se ke mně přitočila druhá a já v ní rozpoznala přítelkyni ze studentských let. Kde všude člověk nepotká známé! Během rozhovoru jsem se dozvěděla, že ženy přijely společně s modlitební skupinou, aby na vlastní kůži zažily slavnost beatifikace papeže blízkého jejich srdci.

„Když rozhlas poprvé ohlásil, že bude beatifikace, hned jsem se rozhodla, že pojedu. Velmi mě to oslovilo, Jan Pavel II. mi byl velice blízký. Byl to Slovan, pokládám ho za jednoho velkého mučedníka v církvi. Přinesl toho hodně, mladým dal naději. Takže si myslím, že bylo třeba přijít a prožít tento čas také tak nějak s ním,“ řekla Helena. Monika doplnila: „Měla jsem možnost Jana Pavla II. osobně poznat. Poprvé to bylo v Římě, když mi bylo 17,  a potom při setkání mládeže v roce 2000 také tady v Římě. Zažít jeho lásku, jeho vztah k mladým, jeho vztah ke Kristovi… Fascinoval mě tím, jak žil pro Pána i pro církev. Jak se snažil zahladit rány a odprošoval za věci, se kterými jakoby nic neměl. Teď po jeho smrti si ještě víc uvědomuji, co všechno přinesl světu. Fascinuje mě čím dál tím víc.“

Po odpolední procházce nastal čas přichystat se na večer. Poutníci se rozdělili na dvě velké skupiny. Mnozí z nich už nyní zamířili do blízkosti svatopetrského náměstí, roztáhli si karimatky a spacáky a uložili se ke spánku. To proto, aby po otevření bran v pět hodin ráno mohli obsadit ta nejlepší anebo alespoň hodně dobrá místa. Ti, kdo neměli podobné plány, proudili k Cirku Maximu, obrovskému stadionu z antických dob, nyní zarostlému travou. Zde se konala modlitební vigilie předcházející samotnému obřadu blahořečení. Během večera zazněla svědectví blízkých spolupracovníků minulého papeže, například jeho osobního sekretáře a dlouholetého přítele Stanislava Dziwisze.

O zázraku uzdravení na přímluvu Jana Pavla II. hovořila francouzská řeholnice Marie Simon-Pierre, kterou Bůh tímto způsobem zbavil utrpení, jež působí Parkinsonova choroba. Tou v závěru svého života trpěl sám papež. Po sérii svědectví se poutníci ponořili do společné modlitby růžence světla. Jednotlivé desátky předříkávali lidé shromáždění na pěti velkých mariánských poutních místech ve světě, každé z nich mělo na starosti jeden modlitební úmysl. Patřili mezi ně mladí, rodina, evangelizace, pokoj a mír ve světě a také sama církev. Modlitbu uzavřel generální vikář diecéze Řím Agostino Vallini. Poté Cirkus pomaličku potemněl, jak lidé postupně sfoukávali své svíčky. Během půl hodiny bylo obrovské prostranství téměř prázdné. Mnozí se rozprchli do nedalekých i vzdálenějších kostelů, které měly zůstat pro tuto noc otevřené. Já zamířila do chrámu svaté Anastázie v těsné blízkosti Cirku Maxima. Byla jsem vděčná za tichou modlitbu na závěr sobotního dne. Nesla v sobě předchuť toho, co mělo následovat.

Andělská radost

Předem jsem vzdala snahu dostat se na nějaké zajímavé místo, odkud bych mohla sledovat vlastí beatifikaci. Raději jsem si po krátké noci přispala a možná jsem nezvolila špatně. Z pozdějšího vyprávění jsem se dozvěděla, že řeholní sestry, které vyrazily už v pět anebo v šest hodin ráno se dostaly jen o několik desítek metrů blíže vytouženému cíli než já. A protože v sedm stejně jako v devět byla u ústí ulice Via della Conciliazione vedoucí na svatopetrské náměstí neuvěřitelná tlačenice, otočily se a zamířily k Cirku Maximu, kde také, podobně jako na dalších několika místech Říma, byly instalovány velké obrazovky a člověk mohl obřad sledovat ve větším pohodlí. Já jsem tedy k Vatikánu dorazila okolo deváté hodiny. Snadno průchozí ulice vedoucí od stanice metra k Vatikánským muzeím nic nevypovídaly o tom, jak vypadá situace přímo na místě. Více jasno jsem začínala mít, když jsem viděla všechny postranní vstupy do Vatikánu zahrazené a pečlivě hlídané policií. Zamířila jsem tedy k Andělském hradu a zde se okolo budovy Vatikánského rozhlasu pokusila dostat do blízkosti Via della Conciliazione. A tehdy poprvé mi beatifikace Jana Pavla II. vzala dech. Přesněji to byli mí spolupoutníci, kteří měli ve velké míře podobný nápad a úmysl jako já. Jenže všichni jsme se tam vydat nemohli. Ve chvíli, kdy jsem zjistila, že přestávám dýchat, uznala jsem, že za újmu na zdraví mi lukrativní místo nestojí, otočila jsem se tedy a zamířila okolo Andělského hradu na druhou stranu.

Tato nádherná budova sloužila od 2. století po Kristu jako mauzoleum císaře Hadriána a jeho rodiny. Později se z ní stala pevnost, rezidence a také vězení. Ačkoli se zde dnes nachází muzeum, přesto byl Andělský hrad po mnoha letech opět v obležení. A lidé se jej znovu pokoušeli dobývat. Okolní zahrada totiž lákala svým valem, z něhož bylo příjemně vidět skrze celou hlavní ulici až na Svatopetrské náměstí a samozřejmě také na obrazovky instalované nedaleko. Jenže kudy se do zahrad dostat, když všechny přístupové cesty jsou ucpané? Asi čtyři mladíci si to namířili přímo. Sestoupili do hlubokého příkopu a pokoušeli se zdolat asi třímetrovou zeď. Nutno říci, že se jim to podařilo. Trošku jsem jim záviděla, jenže s sebou mě nevzali. To víte, co s ženskou na takové bojové výpravě!

Dostala jsem se tedy až za Andělský hrad a když jsem zjistila, že ani z jeho druhé strany není možné postupovat kupředu, zůstala jsem právě v těchto místech. A nebyla to špatná volba. Nad hlavou jsme měli nějaké ty stromy, což se ukázalo jako výhodné, když asi v polovině obřadu začalo pálit římské slunce. Vlastní beatifikaci jsem sledovala na vzdálené obrazovce, z níž jsem viděla asi desetiprocentní výseč, ale sluchový vjem jsem měla uspokojivý. Nedaleko ode mě chytala jedna polská skupina vysílání Radia Vatikán ve svém rodném jazyce, kterému jsem vcelku rozuměla. Neunikl mi tedy okamžik, v němž papež Benedikt XVI. prohlásil: „Povolujeme, aby ctihodný Boží služebník papež Jan Pavel II. byl od této chvíle nazývaný blahoslavený.“ V tu chvíli propukly davy v jásot a mě k tomu napadla jen jediná glosa: „A je to.“ Celou dobu se o tom mluvilo, někteří se připravovali, mnozí na tom pracovali a teď se přání tolika stalo skutečností. Zvláštní, že k tomu stačí, aby jediný člověk, ovšem jenom on a nikdo jiný, v jediný okamžik, ovšem jen v tento a žádný jiný, prohlásil jedinou, vcelku prostou větu. A je to. Bohu díky.

Po mši obsadily malé skupinky zastíněná místa a pustily se do oběda. Římští zelináři rozdávali před, během i po obřadu sáčky s mrkví a jablky i zeleninové saláty a poutníci se mohli dostat také k obědovým balíčkům. Nutno říci, že papírové krabice, které po nich zůstaly, pokryly některé ulice jako koberec a procházka kolem hradu připomínala pochod smetištěm. Napravovat tento nedostatek to bude úkol pro místní technické služby. Letmý pohled na Via della Conciliazione mi naznačil, že bude trvat ještě drahnou dobu, než se ulice vyprázdní. Tlačenice zde byla stále přítomná. Proto jsem se vrátila pod zelené stromy a oslovila některé poutníky, kteří už v klidu odpočívali. Jak jste prožili beatifikaci? Maria z Polska mi odpověděla: „Jsem zklamaná, organizace byla beznadějná. Zažili jsme informační chaos – každý říkal něco jiného a problém bylo také vykonat své fyziologické potřeby.“ Nutno podotknout, že stížnosti na organizaci jsem slyšela i v pozdějších rozhovorech. Ovšem osoba Jana Pavla II. a vzpomínky na něj vyvolávaly jen pozitivní reakce: „Vzpomínám na něho jako na vřelého člověka. Jsme vždycky dojati, když na něho pomyslíme. Vlastně už i dnes, když jsme se podívali na první stránku těch knížeček, kde je jeho fotografie, měly jsme slzy v očích. Smáli jsme se pak sami sobě,“ řekla Magda a Jacek se přidal: „Myslím, že každému se dnes objevily slzy v očích, protože osoba Svatého otce dojímá polské srdce. On od nás vyšel a byl pro nás určitým znamením, pravdivou a jedinou morální autoritou tehdejšího období. Nikdo jiný, žádný politik nebo umělec, nezvládl tu výzvu tak, jak ji během svého života zvládl Jan Pavel II..“

Podobných vzpomínek jsem mohla slyšet během beatifikačního víkendu v Římě mnoho. Přestože i Jan Pavel II. jako papež hovořil k věřícím i k celému světu, učil, vedl a kázal, lidé si ho nejvíc pamatují pro jeho vystupování při osobních setkáních, ať už těch tváří v tvář anebo tváří k tisíce tvářím, jak se dělo při velkých shromážděních a bohoslužbách. To potvrzují i slova plzeňského biskupa Františka Radkovského, který se slavnosti ve Věčném městě také zúčastnil: „Pamatuji si, to bylo na setkání biskupů z Hnutí Fokoláre. Papež nás přijal na audienci a my jsme mu zpívali Ubi caritas et amor, Deus ibi est, tedy Kde je opravdová láska, tam je také Bůh. Papež přišel na pódium už s hůlčičkou. Najednou ji odhodil a říká: ,Tam, kde je opravdová láska, tam nepotřebuji hůl!‛ Takže to bylo vždycky s takovou veselostí.“

Ulice v okolí Vatikánu se vylidňovaly jen velice pomalu. Den byl naplněný zážitky, abych je mohla zpracovat a chvíli si odpočinout, zamířila jsem na ubytovnu. Cestou k metru jsem potkala velice lákavý obchůdek s ještě lákavější zmrzlinou. Fronta zájemců o sladké osvěžení už ale tolik atraktivní nebyla, tak jsem polkla nasucho a přidala do kroku. Na nástupišti stály nevelké hloučky lidí, v jejichž očích se objevil údiv a následně rezignace, jakmile spatřili přijíždějící vlak natlačený až po střechu lidmi. V duchu jsem si řekla: „Přátelé, vy jste asi nikdy nebyli v Japonsku!“ Já tam tedy také nebyla, ale slyšela jsem historky o úslužných zaměstnancích podzemní dráhy, kteří se při každém výstupu a nástupu přítomným uklonili a pak je jakousi tyčí něžně zatlačili dále do vozu. Rozhodla jsem se, že tímto vlakem zkrátka pojedu a jelikož jsem byla sama a ne se skupinou, cítila jsem taky svoje vysoké šance. Nástup se mi podařil, stejně jako jednomu domácímu zelináři, který kromě sebe protlačil do vlaku také dvě bedýnky s ovocem. Naštěstí právě na naší zastávce otevíralo metro dveře na opačné straně než v příštích stanicích, proto jsem mohla nerušeně stát na své jedné noze beze strachu, že by mě spolucestující při každém výstupu a nástupu chtěli ušlapat.

A právě v tu chvíli mi beatifikace velkého papeže vzala dech podruhé. Když jsem cítila, že ve voze začíná docházet kyslík, upřela jsem zrak na mapku s následujícími zastávkami a se zábleskem poslední naděje se zahleděla na puntík s nápisem Termini. Přestupní stanice, tam by mohla většina lidí vystoupit. Ještě bylo třeba chvíli počkat, ale nemýlila jsem se. Krátce před Termini se vlakem ozval ženský hlas, který mě vysvobodil zázračným zaklínadlem: „Grúpa krakóvksa vyšada!“ Jakmile grupa z Krakowa opustila vagón, zhluboka jsem se nadechla.

Odpolední odpočinek jsem věnovala plánování následujícího dne. Přeci jenom bych set tentokrát ráda dostala k vysněnému Vatikánu o něco blíže.

Den vděčnosti

Ačkoli to po výstupu z metra na stanici Ottaviano tak nevypadalo, protože ulice byly i tentokrát plné lidí, měla jsem v pondělí 2. května štěstí. Po cestě jsem ještě stihla zakoupit malé suvenýry v podobě známek s portrétem blahoslaveného, které pro tuto příležitost vydala italská pošta, a také vytoužené speciální číslo vatikánských novin L´Osservatore Romano, a už jsem se blížila ke svatopetrskému náměstí. K mému překvapení bylo asi hodinu před začátkem děkovné bohoslužby takřka poloprázdné. Nechala jsem si zkontrolovat batoh, tak jako všichni ostatní, a rozhlížela se, kde by bylo dobré zaujmout místo. Přítomných dobrovolníků jsem se zeptala, kde bych mohla obdržet knížečku s texty ke mši. Byli trošku popletení a poslali mě na druhou stranu, než by bývalo správné. Ale dozvěděla jsem se, že jsou to dobrovolníci povolaní městem, tak jsem jim to odpustila. Až jsem narazila na jejich kolegy instruované přímo z Vatikánu, dostala jsem se také k textům, za které jsem byla vděčná. Nejen, že jsem s jejich pomocí mohla sledovat obřad, ale navíc jsem měla v ruce texty určené přímo k liturgické památce nově blahoslaveného, které se od této chvíle budou moci v církvi užívat. Sice v italštině, ale to je drobný detail.

Do začátku mše zbývala nějaká ta minuta. Rozhlížela jsem se tedy, s kým bych mohla natočit rozhovor. Zaujala mne skupina černošek, z nichž některé byly oděné v tradičních šatech své země. Nad hlavou mávaly vlajkou, jejíž barvy mi, musím přiznat, nic neříkaly. Od teď si už ale budu pamatovat, že červeno-černá zástava ozdobená zlatým ozubeným kolem, mačetou a hvězdou patří Angole. Právě odtud byla skupina, jíž doprovázela také mladá žena hovořící jednoduchou angličtinou. Zeptala jsem se jí na cestu do Říma a také na vztah Angolanů k Janu Pavlu II. „Přijeli jsme ve skupině asi 30 lidí. Při včerejší mši jsme viděli a sledovali všechno. Obřad byl velmi krásný a emotivní. Papež Jan Pavel II. byl v Angole v roce 1992. Zůstal zde jeden týden. Byl to opravdu velmi krásný člověk. Byl to papež lidí, velmi milý a citlivý. My jsme s ním tehdy strávili velmi krásné chvíle. Pamatujeme si ho jako velmi hlubokého a citlivého člověka. Máme ho rádi,“  řekla mi Cidalia Januario.

Podobně nadšenou odpověď mi poskytla také Francouzka Danielle Rose. „Velmi obdivuji Jana Pavla II., který v roce 1996 přijel do Sainte-Anne-d’Auray. Je to muž, kterého lidé mnohem dřív než dnes nazývali svatým. Muž velkého srdce. Říká se, že každá bytost, která trpí, je vždy blíže druhým. On byl sirotek, v době jeho mládí byla v Polsku válka, musel si hodně vytrpět, právě proto byl lidem tak blízký. Dnes se radujeme a jsme obklopeni milosrdenstvím. Já jsem z Bretaně a můžu říct, že Jan Pavel II. je v srdcích všech Bretonců.“

Děkovná bohoslužba patřila blahoslavenému papeži. A také lidem, kteří mu přijeli oplatit návštěvy ve svých rodných zemích, jež se jim zaryly hluboko do srdcí. Samozřejmě patřila také Bohu, kterému děkujeme za dar příkladného života muže, jenž během svého života dokázal oslovit a přitáhnout ke Kristu mnohé.

To už by bylo z Říma téměř vše. Příjemnou tečkou za celou poutí, protože i tak se dá nazvat cesta zpravodaje, byla bohoslužba pro české poutníky, kterou v bazilice sv. Kříže v Jeruzalémě, titulárním chrámu kardinála Miloslava Vlka, sloužil společně s dalšími biskupy a kněžími moravský metropolita a olomoucký arcibiskup Jan Graubner. Sešlo se zde asi dvě stě krajanů. Slyšet po dvou dnech opět české písně a ordinárium se známými nápěvy bylo balzámem pro utrmácenou, i když šťastnou duši poutníka. A co přivezeme z Říma domů, do Čech? „Chtěla bych opravdu přenést tu radost a naději Jana Pavla, jeho sílu a žití v Duchu svatém,“ řekla za všechny Marie Valdštýnová z Ostravy. Kéž se to tedy nejen českým, ale i polským, španělským, francouzským, angolských a všem ostatním poutníkům podaří.