Předvolební glosa: Sami si určíme, koho tam chceme

Snad by se to dalo vyjádřit jednou větou - neexistuje mocnější hráč současné scény než nositel voličského hlasu. Bohužel - a tím se dostáváme k dalším větám - málokdo je tak nevyzpytatelný jako on. Politická scéna tuto vlastnost dávno identifikovala a mění-li se nám překotně před očima, jde především o snahu politiků umístit svůj plášť do větrných poryvů proměnlivé veřejné přízně. Například pozorovatel z roku 2006 by se nestačil divit - tehdejší poměrně čitelný souboj nejsilnějších stran levice a pravice, v němž sekundují zavedení křesťanští demokraté, zelení jako dědici jakéhosi proudu občanské politiky a stále přežívající pohrobci komunistické totality, je nyní vystřídán vlnou nových subjektů reprezentovaných jmény, v nichž pozorovatel roku 2006 spatřoval nanejvýš ekonomického supa, pána exotického zevnějšku, jenž diváky komerčních televizí kultivovaně poučí o riziku krachu cestovních kanceláří nebo politického důchodce na Vysočině. Těžko říci, jak dlouho by člověk, který by nějakým způsobem vynechal sedm let v našem veřejném prostoru, lapal po dechu při sledování Víta Bárty, jak by pod vlivem tehdejšího propadu komunistických hlasů (oproti rekordnímu zisku v roce 2002) komentoval nyní už neskrývané vládní ambice KSČM a podíl této strany na vedení některých krajů. A Václav Klaus, tehdy prezident s relativně slušnou reputací po zvládnutí politických krizí po pádech socialistických premiérů Špidly a Grosse? Postava básnící o sléváních pravicových potůčcích až do řeky vynášející kamsi moci beznadějnou oportunistku Janu Bobošíkovou - to je tedy vývoj jako hrom.

Možná by si pozorovatel z nedávné historie zapěl s Tomášem Klusem Pánu Bohu do oken a s gustem by si dal záležet na vyjádření skutečnosti, kde se čtyři roky ocitly. Kde se ocitnou ty následující čtyři? Bude záležet na tom, zda se suverén moci v České republice, tedy držitel voličského hlasu, náhle začne chovat odpovědně a svým výběrem zohlední především dlouhodobý prospěch své země, poohlédne po nositeli realistických idejí, který zároveň svou osobností reprezentuje jistou pravděpodobnost, že své sliby bude plnit. Anebo to bude jako dosud - třetina řekne rovnou, že se společenským děním mohou politici nakládat, jak uznají za vhodné, další radostně podlehnou vzdušným zámkům kreativně namalovaným za velké, byť ne zcela čisté peníze. Můžeme lkát nad úrovní kampaně - ano, slib vlaků zadarmo je neuvěřitelná pitomost (platí mimochodem o slibu čehokoli zadarmo), ale teprve suverén moci, volič ho může poslat, kam patří. Pokud to neudělá, nebudou mít další strany a kandidáti zábrany snášet podobné modré z nebe bez ohledu na nesplnitelnost nebo naprostou nesmyslnost. Takže pamatujme - budeme-li mít před sebou perspektivu čtyřletého hledění na různé obskurní postavičky, karikatury státníků a loutky mocných ze zákulisí, a budeme-li na konci tohoto období z billboardů číst vzkazy dalších čekatelů koryt, jaký ráj na zemi v České republice zkonstruují, neptejme se vyšší moci - za co? Berme to tak, že jde o adekvátní odměnu zpackaného přístupu k výkonu klíčového mocenského aktu v parlamentní demokracii. Třeba se tomu v roce 2020 zasmějeme.

Filip Breindl