Pravost ostatků Josefa Toufara potvrzena, v červenci bude pohřben
Tělesné ostatky vyzdvižené loni z hromadného hrobu na pražském hřbitově v Ďáblicích opravdu patří Pateru Josefu Toufarovi. Potvrdili to forenzní genetici, kteří zkoumali pravost ostatků. Odborníci porovnávali genetické profily ze vzorků exhumovaného těla s profily žijících příbuzných.
Na neděli 12. července je naplánován pohřeb v Číhošti, kde kněz působil, než byl v roce 1950 zatčen Státní bezpečností a obviněn z takzvaného čihošťského zázraku. Ve vězení umřel ještě téhož roku na následky mučení. Po pětašedesáti letech se tak splní Toufarovo přání být pohřbený právě v Čihošti.
„Až kosti Josefa Toufara spočinou v Číhošti, pak z plna srdce a plna hrdla řeknu amen. Protože jedna z těch tisíců, milionů křivd, které způsobil komunistický režim, bude napravena. A já v tom vidím takový nadějeplný, katarzní prvek toho, že to zlo nemá poslední slovo, že nemá tu plnou moc, že je možné ho porazit. A tento případ je důkazem toho, že zlo prostě nevítězí,“ řekl autor knihy o Toufarovi a jeden z iniciátorů exhumace Miloš Doležal.
Kovová schrána s ostatky bude v červenci uložena pod kamennou desku uprostřed kostela v Číhošti na Havlíčkobrodsku. Jeho hrob bude umístěn na hlavní ose kostela před presbytářem. „Tím bude odkazovat k tomu, co je v kostele podstatné, co je důležité. Páter Toufar by měl odkazovat na ten Číhošťský oltář a na tu kazatelnu. Nadneseně by se mohlo říct, že jeho náhrobkem by mohl být celý kostel,“ přiblížil autor návrhu hrobky Norbert Schmidt.
Postulátor procesu Toufarova blahořečení Tomáš Petráček předpokládá, že se z obou míst odpočinku umučeného kněze stanou poutní místa. „Je to obnova historické paměti národa a také vytvoření určitého poutního, pamětního místa. Jednak na Ďáblickém hřbitově, tam on samozřejmě dál zůstává, protože jsme vyzvedli kosti, ale jeho tělo se prolnulo s půdou Ďáblického hřbitova, on tam dál zůstává přítomen. A to druhé místo bude teď v Číhošti, ze které se stane ještě víc než do této chvíle významné poutní místo, kde lidé můžou přemýšlet o dramatickém českém dvacátém století,“ uzavřel Petráček.