Pravá ekumena je ekumena srdce

Jako na začátku každého roku, i tentokrát se křesťané sešli ke společným modlitbám. Byly to dvě akce. Česká evangelikální aliance pořádala modlitební setkání napříč denominacemi, dokonce se do ekumenické bohoslužby zapojili i mladí lidé. K modlitbám za jednotu křesťanů nás pozvala také římskokatolická církev, takže jsme se letos opět shromáždili v kostele sv. Vojtěcha  v Praze – Dejvicích ke společné bohoslužbě.

Tématem byla otázka, která zaznívá v 1. listu apoštola Pavla Korintským: „Je snad Kristus rozdělen?“ Modlitby v letošním roce připravili křesťané z Kanady. Byl jsem překvapen, že název „Kanada“ vznikl z původní řeči Indiánů, snad Irokézů, a znamená „vesnice“. Připomněli jsme si tedy, že dnešní svět je vlastně globální vesnice a je skvělé, když křesťané o sobě vědí. Mohou se jeden za druhého modlit nejenom v pestrosti denominační. I v té rozličnosti národů a ras je úžasné, že můžeme být jedno v Kristu. A tak jsme si položili Pavlovu provokativní otázku a poukázali na slabiny Božího lidu, který má tendence se nějakým způsobem vymezovat a strukturovat. Apoštol připomíná, že někteří říkají: „Já jsem Petrův, já Pavlův, já Apollův.“ Avšak je jasné, že církev Kristova není Petr nebo Pavel, Pavel nebo Apollo, ale Petr i Pavel, Apollo i Petr a všichni patříme do Kristovy církve.

Rozdělení není něco, co by nás překvapilo. Víme, že i lidé, kteří se mají v manželství rádi se občas mohou pohádat. K nějakému rozdělení dojde a je třeba se usmiřovat. Vidím, že cesta ke smíření je čím dál tím jasnější a jsme si blíž. Je to možné doložit i tím, že nová generace křesťanů vyrůstá v jiném prostředí než ta naše před čtyřiceti nebo padesáti lety. Mladí lidé zpívají stejné písničky, čtou podobné autory, setkávají se na podobných křesťanských akcích. Věřím, že máme dobře nakorčeno. Církve v současné době za rozdělení nemohou, i když si nesou určité dědictví minulosti. Ale jsem přesvědčen, že tou pravou ekumenou je ekumena srdce, poněvadž víra a vztah k Bohu je otázkou srdce. Máme Boha milovat celým svým srdcem a své bližní jako sami sebe. Věřím, že i ten vztah ke druhým křesťanům je otázkou nitra. Pokud ji budeme upřímně a čestně probírat před druhými, věřím, že i ta vnější jednota přijde a přinese ovoce. To jsem prožil i při setkání u sv. Vojtěcha a při následném rozhovoru s těmi, kteří předsedali tomuto modlitebnímu shromáždění a s dalšími hosty. Zakusili jsme úžasnou jednotu. Poté jsme šli Prahou ke sv. Václavovi a položili věnec na památku Jana Palacha. Modlitbami a zpěvem hymny jsme zakončili celý den, který byl ve znamení modliteb za jednotu křesťanů.

Daniel Fajfr