Pohlednice - Světový den hospiců 2011
Neumíráme tam, kde si přejeme - tak shrnuje ředitel agentury STEM/MARK ing, Jan Tuček výzkum, který se zajímal o názory lidí na umírání a péči o nevyléčitelně nemocné. Martina Špinková zve do hospice Cesta domů v Bubenské ulici č. 3 v Praze - tuto sobotu 8. října 2011 na Den otevřených dveří.
Péče o umírající v naší zemi není uspokojivá, umíráme často osaměle a ne tam, kde si přejeme.
Přestože tři čtvrtiny z nás by chtěly zemřít v domácím prostředí, jen málokdo svůj život doma skutečně končí a naprostá většina lidí umírá v LDN, domovech důchodců, nemocnicích a dalších podobných institucích.
Postojem veřejnosti i odborníků ve vztahu k péči o umírající se aktuálně zabýval výzkumm veřejného mínění agentury STEM/MARK, na kterém spolupracovala s Cestou domů v létě 2011.
Devět z deseti zdravotníků si myslí, že nejlepší by bylo umírat doma
Výrazným sdělením, které výzkum přináší, je skutečnost, že lidé chtějí umírat doma (78 %), jsou
ochotni se o své blízké starat až do konce (88 %) a zdravotníci rovněž považují domácí prostředí za nejlepší místo pro umírající pacienty (88 %). Přes tuto jednoznačnou preferenci domácího prostředí se podaří doma strávit poslední týdny života jen málokomu. Na vině je zcela nedostatečná podpora péče o umírající v domácím prostředí ze strany státu. Legislativa zatím neumožňuje hradit mobilní paliativní péči (domácí hospice, kde v týmu pracuje lékař), díky níž je možné, aby většina pacientů (tedy i těch s těžšími komplikacemi) nemusela být v nemocnici.
Podpora rodiny v péči o umírajícího blízkého je ze strany státu rovněž velmi nízká (chybí např. pracovní volno, pružnější systém finanční pomoci atd.). 69 % lidí by chtělo na konci mít kolem sebe rodinu, 45 % partnera a jen 5 % z nás by si přálo mít na konci života kolem sebe zdravotníky. Pouhá osmina dotázaných by nebyla naopak ochotna se o svého blízkého starat, většina populace říká, že by se postarala. I když to pak v praxi může vypadat jinak, deklarace je to silná.
Jsou pro nás úvahy o umírání stále tabu?
Tabuizace tématu trvá. Strach z umírání lidé definovali velmi podobně jako v minulém výzkumu:
nejvíce se na umírání obávají bolesti (46 %), ztráty důstojnosti spojené se ztrátou soběstačnosti (51% ) a také odloučení od svých blízkých (35 %). Tyto obavy nepřímo ale zřetelně odkazují na to, jak a kde většina z nás život končí. 77 % populace a 90 % zdravotníků se domnívá, že se o smrti a konci života v rámci společnosti nemluví dostatečně .
Nevíme, co je hospic, do nemocnice nechceme, doma to nejde
Od minulého výzkumu veřejného mínění, na kterém Cesta domů spolupracovala, uplynulo 8 let.
Tehdy jsme výsledky shrnuli do několika výzev, z nichž zásadní byly dvě: je třeba umožnit, aby lidé mohli umírat doma a mít kolem své blízké, a je třeba zlepšit péči o umírající lidi v nemocnicích,léčebnách dlouhodobě nemocných a podobných institucích.
Z pohledu letošního výzkumu je zřejmé, že lidé vědí, že je možné končit život dobře a doma. Také zdravotníci tuto eventualitu berou vážně. Lidé také deklarují osobní aktivitu – říkají, že by byli ochotni se do péče zapojit a pokládají to za dobré. Domácí hospice si ale regulérně k péči většina z nás přizvat stále nemůže - je jich málo, nemají legislativní podporu a pojišťovny jejich péči nehradí.
Co se týče druhé výzvy: je více hospiců, život v nich končí asi 4 % umírajících, zdravotníci jejich péči hodnotí kladně. Populace má ale o hospici stále představu dosti mlhavou, řadí si jej k nemocnici.
Z malé důvěry, kterou obě dotazované skupiny projevily nemocnici a léčebně dlouhodobě nemocných, vyplývá, že to stále nejsou místa pro dobré umírání, byť jistě každý víme o nějakých případech, kde se opravdu o zlepšení snaží.
Když to shrneme – jsme více uvědomělí, víme, že bychom nechtěli umírat osaměle a postarali
bychom se o své blízké. Víme, že chceme umírat doma. Pokud jsme ale vážně nemocní, stejně
budeme v nemocnici. Co tedy s tím?
Martina Špinková, martina.spinkova@cestadomu.cz,
