Olomouc: Pocta P. Antonínu Huvarovi a všem nespravedlivě stíhaným věřícím
V neděli 13. listopadu 2011 v 19.30 uvede Divadlo hudby Olomouc inscenaci Antonín Huvar brněnského Buranteatru: Hra nese motto: „Jsme–li skutečnými věřícími, měli bychom vždy pamatovat, že každá událost má působit k našemu vzdělání, poučení i posvěcení, aby nás jednou nezalkla prázdnota.“
Monsignor ThDr. Antonín Huvar, papežský prelát (1922–2009)
byl katolickým knězem, skautem a pedagogem. V roce 1948 byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen k trestu odnětí svobody na deset let v těžkém žaláři, který si v plné výši odseděl celkem ve třinácti nápravných zařízeních po celé republice, včetně neblaze proslulých Borů. I mezi ostatními politickými vězni byl uznáván jako legenda nenásilného odporu proti tehdejším bachařským a estébáckým praktikám, jako člověk, kterého se komunistickému bestiálnímu teroru nikdy nepodařilo zlomit. Kromě jeho syna Milana byl pravděpodobně posledním člověkem, který hovořil s generálem Heliodorem Píkou bezprostředně před popravou. Po propuštění následovalo devět let ve státním rybářství, dalších šest ve velkomlýně… K působení na několika venkovských farnostech se dostal až po čtyřicítce a po další pauze na prahu šedesátky, k vysokoškolské výuce byl připuštěn až po listopadu 1989.
„Příběh Antonína Huvara nosím v hlavě více než dva roky od chvíle, kdy jsem slyšel v rozhlase epizodu z mimořádného cyklu Příběhy 20. Století, společného projektu Českého rozhlasu a sdružení Post Bellum. A právě z radosti z povedené, i když obtížné práce na Misantropovi, se najednou vytvořil přetlak uvést Huvarův příběh na prkna okamžitě a bezodkladně,“ říká režisér inscenace a umělecký šéf Zetel. Spoluautor scénáře, dramaturg a zároveň představitel titulní role Lukáš Rieger vysvětluje: „Scénář vznikl za pochodu během zkoušení z útržků vzpomínek současníků a spoluvězňů, textů samotného pátera Huvara a z již výše zmíněných materiálů z produkce Post Bellum. Nešlo nám ani tak o historickou věrnost a přesný kontext, ve kterém se děj odehrává, ale spíše o výjimečnou osobnost a charakter. Je to pocta hrdinům našeho zvláštního národa. Nejen Huvarovi, ale třeba i generálu Heliodoru Píkovi.“
Na jevišti se tak odehrává koláž obrazů ze života kněze, zejména z období jeho uvěznění, často seřazených nikoli chronologicky, ale spíše tematicky. Jak upřesňuje režisér Zetel: „Dlouho jsme si lámali hlavu, o jaký žánr se vlastně jedná. Nakonec jsme dospěli k tomu, že je to vlastně zpráva o jednom zvláštním osudu. Ne dokument v pravém slova smyslu, ale jakási zvěst o tom, že ještě před padesáti lety (pouhými padesáti lety!) byli v této zemi lidé zavíráni ve vykonstruovaných procesech, psychicky i fyzicky deptáni, bičováni za to, že se odmítali ponižovat před bachaři. Byla vyvíjena cílená snaha vymazat z této země jejich fyzickou i duševní stopu. Nejde nám primárně ani o historickou osvětu, ani o tzv. vyrovnání se s minulostí – to je ostatně na každém z diváků. Výsledkem by měl být jakýsi divadelní esej o době, která se pokouší brutálně zotročit lidského ducha a o způsobech, jakými se tomu tento duch brání. Pro nás, společnost, která hořekuje nad každou banalitou, jako je snížení platu, nebo příliš velká zima v lednu, je taková doba nepochopitelná natolik, že je otázkou, nakolik může být tento projekt vnímán ještě jako divadlo v běžném smyslu.“ Inscenace je proložena autentickými nahrávkami hlasu Antonína Huvara a neméně autentickými verši Jana Zahradníčka, který prošel velmi podobnou „lágrovou“ zkušeností.
„Na monsignoru Huvarovi je krom jeho nezlomnosti pozoruhodný nadhled a humor, se kterým byl po mnoha letech schopen svědčit a glosovat vše, co si musel vytrpět. Navíc nic z toho zpětně nevnímal jako trest, ale jako příležitost plně konat svou kněžskou povinnost a poskytovat duchovní pomoc ostatním spoluvězňům,“ komentuje Lukáš Rieger a dodává: „Ostatně čím více se ponořujeme do jeho myšlení, zjišťujeme, že byl nejen výjimečný charakter, ale i to, že k jeho pevnému postoji přispělo i prostředí skautingu, Orla a Církve, v němž vyrůstal a které mu vštípilo, jak se v takových situacích chovat. Sloužit pravdě a ostatním, což se nám s dnešním individualismem, rezignací na výchovu a plovoucí morálkou asi může zdát nepochopitelné.“
Celý inscenační tým se nakonec rozhodl věnovat tuto inscenaci památce nejen samotného Monsignora Antonína Huvara, ale i všech nespravedlivě stíhaných duchovních a věřících.
Titulní roli pátera Antonína Huvara ztvární stabilní opora BURANTEATRu Lukáš Rieger (Solaris, Jak sbalit ženu), záplavu dalších postav od bachařů přes řadové spoluvězně až po generála Heliodora Píku pak pouze další dva herci – inspicient Pavel Novák, který se uvedl už nečekaně úspěšným záskokem během zkoušení Misantropa (alternuje roli Klitandra), a v „BURANu“ poprvé hostující Jan Kruba, dlouholetý člen Divadla Polárka. Hudbu stejně jako v Misantropovi komponuje slovenský hudebník a herec Dano Junas. Stěžejním principem scénografie je v tomto případě zejména světelný koncept, jehož autorem je Bob Racek.
Premiéra proběhla v pátek 25. února 2011 v 19.30 na Stadionu, Kounicova 22, Brno.
www.buranteatr.cz
(Tisková zpráva Divadla hudby Olomouc)
