Nebojme se rozdělit, říká biskup Václav Malý k přijímání uprchlíků
Podle rozhodnutí vlády chce Česko do roku 2017 přijmout 1500 migrantů. O problematice běženců jednal se svými kolegy ze zemí Evropské unie ministr vnitra Milan Chovanec. Před schůzkou v Lucemburku řekl, že Česko chce znát dlouhodobý záměr EU v této otázce. „Velká část našich představitelů a sdělovacích prostředků je bohužel nestatečná. Mlčí a strkají hlavu do písku před touto vážnou výzvou,“ řekl v rozhovoru pro Proglas pražský světící biskup Václav Malý. „Nepodceňuji bezpečnostní riziko, na druhé straně je ale třeba měnit smýšlení naší společnosti, aby se dovedla dělit. Naši kulturu vstřícné gesto vůbec nenaruší. Naopak. Je však důležité uprchlíky rozumně přijmout,“ dodal.
Jak by takové přijetí mělo vypadat?
Měli bychom utečence seznámit s naší kulturou a zvyky, zároveň je ale vyslechnout. Poznat jejich představu a kulturní zvyklosti, začlenit je. Nestačí ty lidi zavřít do táborů, kde by měli ošacení a jídlo. To je málo. Měli bychom s nimi více přicházet do styku. Řekl bych dokonce, že je to povinnost bohaté části Evropy, do které patří i Česká republika. Stále se poměřujeme s Německem, které má jistě vyšší životní úroveň a je ekonomicky vyspělejší. Měli bychom se spíš podívat na to, že velká část naší planety žije v nouzi. Jako křesťané máme povinnost se tím zabývat, nebýt zahledění jenom do sebe. Uměle podporované projevy islamofobie jsou něčím, co nesvědčí o kultivovanosti a kultuře části naší společnosti. Je potřeba se proti tomu postavit. Církev tomu musí říct jasné ne.
Dosud mohli lidé podporovat organizace, které pomáhají přímo na místě. Nyní se před námi otevírá jiný druh setkání s konfliktem na Blízkém východě. Jak bychom se mohli zapojit konkrétně?
Velmi mě zasáhla nabídka, se kterou přišel jeden člověk po mém vystoupení v rozhlase. Poskytl svůj dům pro uprchlíky. Bylo to úžasné, bral to jako samozřejmost. Neříkám, že tohle musí udělat každý. Prvním krokem je proměňovat náladu společnosti. Nebojme se dělit, nebojme se lidi přijmout. Je to pro nás břímě, ale na druhé straně i obohacení. Můžeme se setkat s někým, kdo vychází z jiné kulturní tradice, což může rozšířit naše obzory. Katolické církve se týká přijímání do různých společenství, např. zapojit uprchlíky s pomocí Charity do různých aktivit. Možností je hodně. Především musíme být připraveni a proměňovat své smýšlení. Myslím si, že důležitější než mít veliké plány, je být realista. Zároveň však stále mít v srdci vědomí, že pomoci druhému je naše povinnost. Nevystupovat jako ten silnější, který na to má, ale dokázat přijmout jinakost druhého. To bohužel u části našich souvěrců chybí.
Zaznívají názory, že přijímání uprchlíků není řešením, že je potřeba pomoci lidem přímo na místě a řešit tamní konflikt.
S tím souhlasím. Klobouk dolů přede všemi, kteří v utečeneckých táborech vytrvají, kteří nesou nouzi statečně a nechtějí opustit svou zemi. Ale vždycky bude určité procento lidí hledajících útočiště někde jinde. To jsou spojené nádoby – nelze se omezit jen na to, že budeme pomáhat tam, a tady budeme mít „klid“. S takovým přístupem nesouhlasím.
Někteří čeští političtí představitelé trvají na tom, abychom si mezi uprchlíky vybrali ty, kteří by k nám měli přijít. Co si o tom myslíte?
S nějakým omezováním se neztotožňuji. Pro mě je důležité, jestli konkrétní člověk je v nouzi a ohrožený. Nezáleží na tom, jakého je vyznání. Jde o poskytnutí důstojného života. Bezpečnostní riziko bude jistě vždy, a to i když budeme sledovat původ uprchlíka, jestli není napojený na teroristické organizace a podobně. Je třeba určité riziko podstoupit, mít široké srdce. Ježíš si také nevybíral lidi. Přicházel ke všem. Dobře víme, že někteří jeho hlas zaslechli a jiní ne. To platí také pro nás, máme nabídnout náruč. Nemáme být naivní, pro bezpečnost je třeba udělat co nejvíce. Ale nemůžeme počítat, že bezpečí bude stoprocentní. Nouze těch lidí však volá do nebe.
Poslechnout si můžete také zvukovou verzi rozhovoru zde.
