Národní pouť – je za co děkovat

Bývalo kdysi dobrým zvykem, že člověk obdarovaný vzácnou věcí šel svému dobrodinci osobně poděkovat. Nynější doba – dle mého ke škodě mezilidských vztahů – to obecně hodnotí jako gesto přílišné servility. Snad proto narážela i na nepochopení formulace cíle listopadové Národní pouti do Říma – na poděkování za loňskou návštěvu Benedikta XVI. v České republice. Jistě, jsme mu vděčni, ale to jsme mu přece dali v Brně i Staré Boleslavi dostatečně najevo, proč k tomu po roce výjezd do Říma?

Ačkoli lze uznat některé z námitek vůči takto pořádané pouti (nejzávažnější je asi určité přetržení kontinuity s děním v září 2009), stále bohatě převažují důvody, proč do Říma jet a v takto organizované formě papeži jako vzácnému dárci poděkovat:

1. Zvykli jsme si, že k papežství patří návštěvy místních církví ve světě. Vedle toho, že takto po světě začal jezdit až Pavel VI. ve 2. polovině 20. století, není zdaleka samozřejmé, že papež zavítá právě do České republiky. Že tak Benedikt XVI. učinil a do naší země zavítal dříve než například do Portugalska, Švýcarska, Chorvatska, Beneluxu, Velké Británie nebo například velkých katolických zemí typu Mexika či Filipín, je především aktem jeho velké úcty k duchovním tradicím našeho národa, jehož věřící obyvatelé někdy podléhají jen částečně pravdivému sebemrskačství o nejateističtější evropské zemi. Papež, který si bez problémů zjedná pozornost globálního publika, věnoval svůj čas tomu, aby oslovil desetimiliónový národ, zčásti zmatený, zčásti poznamenaný předsudky, zpohodlnělý konzumem, odvracející se. To jistě zaslouží uznání.

2. Benediktu XVI. se podařilo oslovit velmi široké publikum. Vedle kázání při obou mších a promluv v pražských chrámech hovořil s představiteli nekatolických církví, se zástupci akademické obce a veřejného života. Kdo sledoval průběh návštěvy, tomu nemohlo ujít, jak jeho slova přijímal prezident Václav Klaus, který si jinak důkladně pěstuje image člověka, jehož jen tak nikdo neosloví. I v kruzích, které by samy neočekávaly nějakou vlastní spojitost s církví, papež vzbudil potřebu přemýšlet o křesťanství a víře. To je nepochybně cenné.

3. Sebevědomí, které svou přítomností vlil mezi shromážděné věřící, je další velkou zásluhou pobytu Benedikta XVI. u nás. Stalo se v těch dnech přirozeným hlásit se k podpoře papeže, a to nikoli jako anonymní součást shromážděného davu, ale jako jedinec povzbuzený obecně respektovaným člověkem sdílejícím stejné hodnoty. Tento zážitek by mnoho lidí nezaznamenalo, nebýt cesty Benedikta XVI. do ČR.

4. Po roce si asi mnozí nepamatují do detailů obsah papežových promluv – neškodí si je přečíst znovu, ale hlavně si připomenout jejich celkové vyznění. Ačkoli mediální očekávání předpokládalo (zcela mylně, jak se často stává) moralizující sentence plné nářku nad národem, který zběhl od víry předků, zněly věty plné pevného přesvědčení o souladu vlastního postoje s Boží vůlí, ovšem bez mistrování ostatních. Plně platilo cimrmanovské "můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak jediné, co s tím můžeme dělat." Právě tímto způsobem vyrazil z ruky munici oponentům, kteří mu chtěli spílat... vlastně znovu za mediální obraz. Je to velké poučení pro křesťanstvo v Česku, které se učí, jak hovořit s mnohdy potměšilými, ale leckdy jen neznalými oponenty, a občas se při tom nevyhne moralizování nebo naopak ublíženosti.

Zkrátka – cokoli, co připomene (nejen) toto ovoce papežské návštěvy v Česku, berme jako užitečné a potřebné. A učme se tak zároveň uchovat dobrý starobylý zvyk, že obdarovaný jde vyjádřit svou vděčnost přímo k dárci. Ač třeba s ročním zpožděním.