Na scénu přicházejí "odborníci" - krize neustává

Velmi si prezident Miloš Zeman dával záležet na tom, aby při pověření k sestavení vlády zdůraznil, že má jít o kabinet odborníků, tedy nejen vládu, která se neopírá o podporu politických stran, ale dokonce odmítající klasickou nálepku "úřednická". Snad tak činil proto, aby zakryl skutečnost, která se při pohledu na designovaného premiéra Jiřího Rusnoka rýsuje a potvrdí-li se alespoň zčásti mediální spekulace o ministerských postech pro Miladu Emmerovou nebo Vladimíra Drymla, vyvstane v plných obrysech - o odbornost půjde až v nějakém třetím, čtvrtém plánu a rozhodující bude příslušnost k jakémusi Zemanovu myšlenkovému světu.

Ten, jak se ukazuje, může být někdy pořádně na štíru s běžným chápáním demokracie nebo výkladem ústavy. Ano, úřednická vláda je legitimním řešením politické krize, ovšem mělo by se k němu přikročit až tehdy, když jsou bezvýsledné pokusy o sestavení politické vlády. Právě ta totiž - málo platné - by měla být primárním nositelem výkonné moci, k níž nepatří zdaleka jen rozhodování v odborných záležitostech, ale také výsostně politická agenda. Dosud také bylo zvykem, že vytvoření úřednické vlády předcházela shoda alespoň části stran zastoupených v poslanecké sněmovně a reprezentujících širší spektrum veřejnosti - jaký smysl mělo Zemanovo předstírání, že jedná se stranickými špičkami, když si stejně vše udělal po svém?

Navíc tak, že momentálním vyřešením problému s chybějící vládou vytvořil několik dalších problémů, například ten, že politickou krizi prodloužil a znepřehlednil, přičemž stejně záležitost s vládou po její první konfrontaci se sněmovnou bude mít na talíři znovu. Volal-li někdo při přímé prezidentské volbě po razantním výkonu tohoto úřadu, teď může vidět, že silný prezident nemusí nutně být synonymem dobrého prezidenta. Jmenovat v situaci, kdy politická scéna je schopná generovat shodu na vzniku byť křehké koaliční vlády, svého přítele, uvést jako argument, že jde o nejlepšího ministra financí, kterého kdy poznal, vydávat ho za odborníka téměř nepolitického (přičemž zdánlivě nenápadný Rusnok byl v minulé dekádě u mnoha podstatných věcí, a to i v době, kdy ČSSD byla v opozici), to vše je jakousi esencí Zemanova pojetí demokracie. Rusnok, pro něhož mimochodem přišel listopad 1989 dříve, než mohl svou kandidaturu KSČ proměnit v členství, i další, kteří u toho budou asistovat, členové vlády, za kterou nebude ani jeden voličský hlas, by měli zvážit, do čích služeb vstupují - zda do Zemanových nebo do služeb veřejnosti, která jen tak mimochodem bude financovat jejich platy. A pak si odpovědět, zda tato veřejnost o jejich odbornost - skutečnou či údajnou - stojí. Co si o tom myslí voliči Miloše Zemana z lednových prezidentských voleb?

Filip Breindl

A poznámka pod čarou ze sledování tiskového brífinku po pověření Jiřího Rusnoka sestavením vlády: Když prezident nevtipně a navíc podruhé v krátkém čase komentoval skutečnost, že fotografové zaznamenávají, jak si utírá obličej kapesníkem (tentokrát slovy o živočišném teple vycházejícím ze zástupců médií), bylo možné si povšimnout, že to jeho mluvčí, která brífink vedla, pobavilo. Není nakonec právě tohle Zemanem vzývaná "odbornost", tedy ve skutečnosti servilita? Nebylo by i pro prezidenta lepší, kdyby měl ve svém okolí lidi, kteří ho upozorní, že není vtipný, což není skoro nikdy?