Na mši ve fotbalovém dresu? No problém...

Je devět hodin ráno. Před kostelem svatého Benedikta ve městě Barra do Piraí postává skupinka mužů ve fotbalových dresech. Flamengo a Flumineso – dva nejpopulárnější týmy Brazílie. V neděli oba prohráli v dílčích zápasech národní ligy. „Pro týmy je to z taktického hlediska lepší,“ vysvětluje mi jeden z místních fandů anglicky. Osobně nechápu, jak by mohla prohra mužstvu prospět, fotbalová logika mi asi uniká. Nicméně ani na jednom z postávajících není zklamání znát. Občas sice gestikulují směrem k fanouškům rivalského týmu, obracejí oči v sloup a palce k zemi, nakonec ale vše skončí přátelským poplácáním po zádech.

Se začátkem mše se skupinka přesouvá do kostela. „Prosíme Tě Pane za sportovce reprezentující naši zemi,“ zní jedna z přímluv. Jak by také ne – fotbal se tu hraje na každém rohu. Také Češi se několikrát zapojili do mezinárodních zápasů. „Probudilo se v nás národní cítění a museli jsme vyhrát,“ vysvětluje poutnice Markéta Vítova, autorka dvou gólů ve vítězném utkání proti brazilské mládeži. Hrdost hráčů obou zemí si ovšem vyžádala také drobná poranění. Podle zdravotnice české skupiny poutníků Veroniky Vostrovské se nejednalo o nic vážného: „Dotyční jsou už v pořádku, kluci hráli naboso, tak jsem musela obvázat pár odřenin.“

V kostele se mezitím dresy černo-červené a bílo-červeno-zelené barvy usadily. Poslední bohoslužbu prožívají jako ostatní s úsměvem na tváři a rozevřenými dlaněmi, které vztahují k oltáři. Zdá se, že opravdu platí slova jednoho z doprovázejících kněží českých poutníků patera Bohumila Víchy: „Nezáleží na tom, odkud pocházíme nebo komu fandíme, důležité je to, že tvoříme jedno společenství v přítomnosti Páně.“