Modlete se za vojáky zraněné v Afghánistánu, žádá kosovský kaplan

22. září 2008 Události Autor: Filip Breindl

5. dopis katolického kněze, P. Kamila Víchy, na armádní misi v Kosovu, obsahuje zážitky ze setkání se srbskými pravoslavnými křesťany a návštěvy dějiště středověké bitvy na Kosově Poli, a v závěru také prosbu o modlitby za členy jiné české armádní mise v zahraničí, kteří v Afghánistánu čelili raketovému útoku a tři vojáci utrpěli zranění.

Dobrý den, přátelé, v krátké době vás opět zdravím z Kosova. Dnes bych se s vámi rozdělil o jeden zážitek posledních dnů. Jak už jsem několikrát psal, snažíme se tu kromě jiného pomáhat těm, kdo žijí v prostoru, za který odpovídáme. Z více než 90% to jsou kosovští Albánci, ale také Aškelové, Romové a v jedné vesnici u linie se Srbskem je to posledních pár obyvatel srbské národnosti v našem prostoru. V některých jiných oblastech je Srbů daleko více, ale u nás jich je už jen pár a to ještě spíš starých lidí. Jejich děti a vnuci už bydlí na druhé straně linie, protože žít zde neviděli jako perspektivní ani bezpečné.

Musím ale taky vysvětlit pojem vesnice. Zde v kopcích je to tak, jak to často bývá i u nás na horách. Spousta spíše samot, které i na několika kilometrech tvoří jednu vesnici. No a jednu takovou vesnici se srbskými obyvateli máme. Naši vojáci je jezdí navštěvovat, když je potřeba, dojede tam náš lékař a naši vojáci tam kontrolují situaci, protože je to v těžko přístupné oblasti a kousek od hraniční linie. Pro tu odlehlost se občas stává, že se načerno těží v lese nebo se i ztrácí dobytek. I já už jsem tam byl několikrát na návštěvě, kdy místní srbští obyvatelé jsou velmi pohostinní. A při jedné takové návštěvě, kdy se snažíme vyslechnout jejich stesky a bolesti, ale i radosti, přišla řeč na víru a podobné záležitosti. A z jejich strany padl návrh, jestli bych se nechtěl setkat s jejich pravoslavnými duchovními, kteří by přijeli ze Srbska. Já jsem to uvítal, no a po nějaké době se vše podařilo domluvit s tím, že to nebude jen návštěva na kávu, ale že se taky pojedeme podívat se na Monument, což je památník důležité bitvy na Kosově Poli, pak do kostela do Podujeva a do jednoho zapomenutého kostelíka ve vesnici Rakinica.

V domluvený den jsme v 7.30 vyrazili ze základny. V 8.30 jsme dorazili a byli přivítání hospodářem. U něj doma už nás očekávali jeho syn a přátelé a dva pravoslavní kněží. Po pohoštění, bez kterého se prostě nemohlo vyrazit a urazili bychom, kdybychom odmítli, jsme nasedli do aut a vydali se na cestu. Z cesty jen kráce zmíním pár postřehů. Vstřícnost a pokoj, při setkání s jinými i Albánci. Dobrý den, mirëdita (merdita) zaznělo na odpověď - to u mešity s Muradovou hrobkou. Murad byl osmanský sultán, který táhl Balkánem a v předvečer bitvy na Kosově Poli byl zabit ve svém stanu. V setkání Srbů a Albánců, kteří se zde o toto místo starají, byla cítit vstřícnost a srdečnost. V tu chvíli jsem si říkal, jak blízko k sobě mají obyčejní lidé a jak často jsme jen figurkami v jakési politice. A že obyčejní lidé mnohdy řeší úplně jiné problémy a často se dokáží spolu domluvit, ale někdy ne. Jak to známe i ze sousedských, často malicherných sporů, od nás z domova. Poté jsme pokračovali do Podujeva a pak jsme hledali kostelík z 10. století v Rakinici. Po půlhodině cesty mezi kopci, kde asfalt skončil velmi brzo, jsme dojeli k opuštěnému kostelíku, kde už je jen střecha a zdi. Bez oken, dveří a omítek stojí opuštěn. Jeden ze starších Srbů ještě pamatoval, jak jako děti chodili z okolních vesnic na bohoslužby. Ale od té doby se mnoho změnilo a spoustu domů už nestojí nebo má jiné obyvatele. Zde jsme měli malé pohoštění, které jsme dostali na cestu, domácí chléb, domácí sýr a domácí pálenku, které se zde říká Rakia. To vše na louce za kostelíkem s květnatými přípitky srbských přátel. Poté jsme se vydali na cestu zpátky. Po krátkém rozloučení, kdy nás už tlačil čas, a tak jsme museli odmítnout pozvání dál, až jsem měl skoro výčitky, zda jsme neurazili, jsme se vydali zpátky na základnu.

Z celého dne jsem měl velmi pěkný dojem, umožnili jsme pár lidem vidět místa, která se vážou k historii jejich národa i jejich vlastního života. Nebyli jsme svědky nějaké nenávisti, urážek či zloby. Přijde mi to podobně jako u nás, kde se někdo chce domluvit a i omluvit za věci dávné i nedávné a někdo prostě ne a ne. Zvlášť někteří politici. A tak je asi na nás na křesťanech hledat cesty s lidmi dobrého srdce a vůle cesty k usmíření a pokoji. Tak jak ji hledali otcové zakladatelé Evropské unie, která nemá být jen záležitostí politicko-ekonomickou, ale především společným domem pro všechny evropské národy. No a můžeme se modlit, aby to platilo i pro národy žijící na Balkáně. Zdravím vás všechny a děkuji za všechny modlitby, kterými nás provázíte a prosím o modlitby i za kluky v Afghánistánu, kde byl na ně dnes v noci proveden útok. Ať se brzo uzdraví a vše bude dobré nejen pro ně, ale taky pro ty, kterým jeli pomáhat. Přeji vám všem pěkný týden.

Darujte Proglas!

 

Regiony

Regiony