Lužičtí Srbové jdou k Pražskému Jezulátku prosit za uchování víry
Z Lužice, regionu na východě Německa poblíž hranic s Českem a Polskem, se na pěší pouť do Prahy vydali devětasedmdesátiletý Peter Brezan se svým synovcem, katolickým knězem Gabrišem Nawkou. Proglas je zastihl na startu poslední etapy z Mělníka do hlavního města.
"Jsme germanizováni po celou dobu naší historie, ale dostáváme posilu od našich slovanských bratrů zvláště z Čech a Polska. Že jsme přežili, to je díky naší modlitbě," říká obstojnou češtinou Peter Brezan, který poukazuje například na nacistický zákaz lužickosrbských spolků. Sám jako třináctiletý začal roku 1945 studovat lužickosrbské reálné gymnázium v České Lípě.
Kopii sošky Pražského Jezulátka měla rodina Petera Brezana doma, když vyrůstal. "V roce 2009 jsem si předsevzal, že půjdu pěšky ze svého domu k Pražskému Jezulátku," popisuje první cestu z Kulowa přes Budyšín, Varnsdorf, Českou Lípu a Mělník. Duchovní dary přijaté při této pouti ho podle jeho slov vedly k rozhodnutí konat tuto pěší cestu každoročně, nyní je vděčný za doprovod svého synovce, jehož povolání ke kněžství přisuzuje také modlitbám celé rodiny.
"Základem každého národa je rodina. Proto putuji k Pražskému Jezulátku, abychom měli v Lužici zdravé křesťanské srbské rodiny a vedli děti k bohatství Ducha svatého," uvedl Peter Brezan k cíli putování, které vyvrcholí zítřejší ranní mší v pražském kostele Panny Marie Vítězné. V pěších poutích chce pokračovat, jak bude moci, stejně jako v aktivní účasti při velikonočním procesí Lužických Srbů na koních. "Letos jsem jel po šestašedesáté a jsem nejstarším jezdcem celé Lužice. Jsem Pánu Bohu slubil, že budu jezdiť na koňu na Velikonoce, jak dlouho budu sám moc na koňa se dostať. A poutníkovat budu tak dlouho, jak mě nohy ponesu," uvedl Peter Brezan (poslední dvě věty jsou úmyslně přepsány doslova), který v rozhovoru vyjádřil radost z vysílání Proglasu - v Lužici ho podle svých slov poslouchá.
