Lidská práva 2015: pod dohledem Ruska, Saúdské Arábie a Malediv

Když Valné shromáždění Spojených národů připravený text deklarace schvalovalo, několik zemí se k souhlasu nepřipojilo - především Sovětský svaz se svými nejvěrnějšími satelity (samozřejmě včetně Československa), apartheidní Jihoafrické unie nebo islámské diktatury ze Saúdské Arábie. Svým způsobem to bylo gesto politické čitelnosti - hlásit se k uznání občanských svobod, rovnosti a dalším principům a současně praktikovat tyranii by mohlo působit nepřehledně. To bylo v roce 1948.

V roce 2015 kupříkladu v Saúdské Arábii islámská diktatura přetrvává (18. článek deklarace pojednávající o svobodě myšlení, svědomí a náboženství tam dostává na frak), v Rusku už nevládne Stalin, ale otázkou je, zda se od té doby například justice přiblížila alespoň na dohled standardů naznačených články 9-11; v každém případě tyto země už v otázce lidských práv nepostávají opodál, jsou členy Rady OSN pro lidská práva. Spolu s nimi, kromě demokratických zemí jako Německo nebo Francie, také komunistická Čína a Kuba, autoritářský Kazachstán nebo Maledivy, kde prý má 18. článek deklarace asi podobnou váhu jako v Saúdské Arábii, tedy mimo oblíbené turistické resorty.

Pokud se nám ovšem nelíbí, že se záležitost lidských práv na úrovni globální diskuse vyprázdnila a skončila jako spotřební politické zboží, můžeme si sami klást otázku, kam se posunula západní relexe lidských práv - zda náhodou ne směrem, který od práv odděluje povinnosti a zodpovědnost, který se některých práv vzdává (článek 3 - právo na život) a jiná se zase snaží mezi základní práva zařadit nároky různých nátlakových skupin. A zcela závěrem - deklarace také uvádí, že "každý má právo na to, aby vládl takový sociální a mezinárodní řád, ve kterém by práva a svobody stanovené v této deklaraci byly plně uplatněny." Jak se tento 28. článek v prvních 67 letech deklarace dařilo realizovat, nechť každý posoudí sám. 

Filip Breindl