Komentář týdne: Smrt v našem životě
Primář Domu léčby bolesti s hospicem sv. Josefa v Rajhradu u Brna Ladislav Kabelka připravil pro Radio Proglas úvahu, která se zamýšlí nad přístupem společnosti i jednotlivců k umírání. Komentář týdne vysíláme o víkendu po Vzpomínce na všechny věrné zemřelé - v sobotu 3. listopadu 2012 v 7.30 a 18.05 a v neděli v 1.45, opakujeme v pondělí v 10 hodin.
Když jsem poprvé vstoupil do hospice, mísily se ve mně pocity obav i očekávání. Vnímal jsem pozitivní myšlení personálu, atmosféru přijetí a empatie. Nemohl jsem ale vytěsnit blízkost umírání – které najednou bylo bližší i mně samotnému.
Právě obava, že umírání přináší konec a nenabízí alternativu, je myslím tím, co vede k tabuizování a útěku. Utíkáme my lidé, utíká společnost, tabuizují také zdravotníci. A i když je to přirozený lidský pocit a obava, z pohledu hodnot přesahujících život jednotlivého člověka či generace je toto utíkání škodlivé.
Za dobu 11 let práce pro rozvoj paliativní (útěšné, ulevující) péče jsem viděl mnoho lidí nejen umírat, ale také žít s těžkou nemocí a přitom v osamocení; byť často obklopeni zdravotníky i rodinou. Proč se takové věci stávají?
V době kdy si připomínáme Památku zesnulých je – jak se domnívám – vhodná příležitost k zamyšlení. Jaké dáváme hodnoty našim vztahům? Podporujeme mezigenerační solidaritu především ve vlastní rodině? Jak umíme jít příkladem vlastním dětem? Případně – umíme těmto základním principům dát přednost před materiálním světem?
Ve svém profesním životě se více jak 15 let setkávám s bolestí. Nejedná se ani zdaleka jen o bolest fyzickou. Hovoříme o tzv. celkové bolesti („total pain“), která je nemocí sama o sobě a snaha ji řešit vyžaduje podporu potřeb fyzických, sociálních, psychických, ale i spirituálních. Právě spiritualita v horizontální formě – tedy vztahy a smysl každodenního života pro každého z nás – je základem životní bilance. Kroku, kterým vědomě či nevědomě, tiše či s křikem a úzkostí, s podporou nebo sami procházejí nevyléčitelně nemocní v hospici.
Nemyslím si, že jsme my – profesionální zdravotníci – zde proto, abychom jim pomohli důstojně zemřít. V tomto smyslu také nepodporuji euthanázii. Spíše se domnívám, že naším úkolem je hledat smysl života v nemoci. A smysl života na jeho konci. Jsou to velmi obtížné role a berou je na sebe nejen zdravotníci. Také rodina a přátelé nemocného, nemocný sám, vlastně celá společnost. Vždyť jaký bude pro nás mít smysl život v nemoci, takovou dáváme důstojnost životu ve zdraví a smyslu života vůbec. Často vidím kolem sebe, jak si obtížně uvědomujeme tuto paralelu.
Ptejme se tedy, co jsou naše úkoly v budoucnu. Jistě je to podpora rodiny a jejích vztahů. Tento boj nesmíme vzdát, i když je stále těžší. Jistě je to boj za kvalitní a důstojnou zdravotní i sociální péči vůči nevyléčitelně nemocným. Jistě bychom si přáli žít svůj život do jeho konce v klidné a laskavé přítomnosti našich blízkých, podpořených profesionálním ošetřujícím týmem. Tuto nabídku přináší kvalitní specializovaná paliativní péče.
Na závěr musím připustit, že řada kroků byla za téměř 17 let existence hospicového hnutí v Česku učiněna. Nicméně stále umíme takto pečovat pouze asi o 5% potřebných. Proklamování funkčního systému péče agentur home care a praktických lékařů se ukázalo jako zcela nepravdivé, přesto stále přetrvává v rétorice zdravotních pojišťoven. Náš stát dosud nepřijal paliativní medicínu jako důvěryhodný model péče o nevyléčitelně nemocné. A čas od času – zvláště při vědomí stárnutí populace – se objevují snahy o legalizování snadnějších řešení, včetně euthanázie.
Jak vidno, je před námi ještě velmi mnoho práce. A týká se každého z nás. Také podporou hospicové péče a vzpomenutím svých blízkých v době Památky zesnulých můžeme učinit další hodnotný krok. Děkuji Vám i za něj.
Ladislav Kabelka
