Komentář týdne: Listopad 2014 - jsme teprve v poločase

Listopad 2014 – jsme teprve v poločase.

Komentář týdne (59) pro listopad 2014.

Když mně bylo 15 let, psal se rok 1963. Nechápal jsem, proč moji rodiče tak často vzpomínají na období nacistické okupace a tragický únorový puč roku 1948, od něhož uplynulo v roce 1963 pouhých 15 let. Bylo to pro mě tehdy tak nedozírně a nepochopitelně dávno. Ale v životě už to tak je, že vzpomínáme na to nejzásadnější, co se v něm událo, zatímco časová vzdálenost je až na druhém místě.

Když mně bylo 15 let, psal se rok 1963. Nechápal jsem, proč moji rodiče tak často vzpomínají na období nacistické okupace a tragický únorový puč roku 1948, od něhož uplynulo v roce 1963 pouhých 15 let. Bylo to pro mě tehdy tak nedozírně a nepochopitelně dávno. Ale v životě už to tak je, že vzpomínáme na to nejzásadnější, co se v něm událo, zatímco časová vzdálenost je až na druhém místě.

Od Listopadu 1989 uplyne v těchto dnech již 25 let, celé čtvrtstoletí, celá jedna generace. Náš nejmladší syn Jan se v roce 1990 narodil a celý jeho dosavadní život se odvíjí v nové etapě našeho národního života, v etapě naší politické svobody. Přesto jsem přesvědčen, že pro Jana i celou jeho generaci - až po dnešní třicátníky - je přelomový Listopad 1989 také nepochopitelně dávno. A stejně nepochopitelné se těmto mladým lidem může zdát naše vzpomínání.

Jaký má takové vzpomínání význam? Soudím, že zásadní. Naše dějiny jsou pro nás důležitým zdrojem poznání a poučení. Masaryk v roce 1918 odhadl, že k tomu, aby se demokratický systém v právě vzniklé republice plně vžil, bude třeba padesáti let. Souhlasím s ním a konstatuji, že pokud to nebude trvat ještě déle, jsme v nejlepším případě teprve v poločase. Proto také stále máme co vylepšovat. A budeme na to vylepšování potřebovat nejméně ještě jedno další čtvrtstoletí. Musíme se tedy obrnit trpělivostí a stále se učit.

Za uplynulých 25 let sotva nebylo řečeno něco z toho, co je třeba učinit, aby svět kolem nás byl přátelštější a způsobilejší pro život. Nikdy však není na škodu si to připomenout. Každý víme z osobní zkušenosti, že odhodlání nám neschází, ale následkem naší lidské slabosti  chybí odvážné činy. Musíme si také připomínat křehkost a ohroženost života na planetě a narušenost světa, v němž žijeme. Musíme znát vlastní minulost, abychom nedělali stále tytéž chyby.

Svět se za poslední čvrtstoletí radikálně změnil. Pokud jde o to pozitivní, výčet by mohl být dlouhý. Díky novým technologiím se nám po materiální stránce daří všeobecně a až na výjimky mnohem lépe. Vzdělání je dostupnější pro všechny. Je daleko lépe postaráno o naše zdraví. Většinou se nemusíme obávat ani stáří. Komunikujeme, cestujeme, bavíme se. Je však otázka, zda to vše nás může učinit šťastnějšími a spokojenějšími.

Co je znepokojivé, je rozpad tradičních hodnot, bez kterých se prosperita žádné společnosti neobejde. Nedejme si namluvit, že zdraví, pracovití a solidární jedinci mohou vyrůst jinde než mimo láskyplný domov v úplné rodině, kde se matka a otec dělí o radosti a starosti s více než jedním dítětem. Nedejme si namluvit, že o tom, v jakém světě budeme žít, rozhodne někdo za nás. Jsme jediní tvorové se svobodnou vůlí, vybaveni rozumem a schopnostmi Tvůrce. Budeme-li si vědomi naší tvořivé schopnosti, jež je schopností Boha, budeme-li se celý život vzdělávat, budeme-li žít pod svědomím, dokážeme změnit a zlepšit mnohem více, než si myslíme.

Daleko méně potřebujeme tvorbu tisíců stran nových zákonů, které budou vždy se zpožděním reagovat na negativní jevy ve společnosti. Nám je především zapotřebí změnit vlastní smýšlení. Naučit se nemyslet jen na sebe, ale usilovat o to, abychom vnímali, že jsou tu také ti druzí. Potřebujeme vnímat, že tu vyrůstají ti, kteří budou žít po nás a mají plné právo na zdravou přírodu a čistý vzduch. Vnímat, že chceme-li cokoli měnit k lepšímu, musíme začít u sebe.

Učenějším jazykem řečeno, potřebujeme dvě zásadní změny: Tou první musí být změna smýšlení. Vyjádřeno jinak jde o obrácení, řecky metanoia. Tou druhou je změna vžitých pouček, čili změna paradigmat.

Buďme vděčni všem, kdo draze, vlastními oběťmi a utrpením  vykoupili naši politickou svobodu. Poučme se z vlastních chyb a snažme se tuto svobodu naplnit tím, že budeme usilovat o dobro, pokoj, spravedlnost a pravdu. O plnost našeho lidství.
 
DG, Pavel Jajtner, listopad 2014