Komentář týdne k situaci v Barmě

Málokterý režim je tak hnusný, jako režim barmských generálů. Že někde vládnou vojáci a nedovolí konání svobodných voleb, to se stává. I potlačování politické opozice bývá zvykem. V Barmě ale represe míří i na církve a národnostní menšiny, do země nevpouštějí cizince a katastrofální hospodářská politika udělala z občanů Barmy, kdysi jednoho z největších producentů rýže, hladové ubožáky. Ale nic nás nemohlo připravit na tak odpudivý postoj, jaký bamská junta předvedla po nedávném cyklonu Nargis. Nevarovat vlastní obyvatelstvo před blížící se pohromou, zatajovat počty obětí a nakonec odmítat zahraniční pomoc… to už umožňuje směle zařadit barmské generály po bok takových velikánů jako byli Stalin, Hitler či Mao.

Představte si cyklon, který zpustoší nejhustěji osídlené pobřežní oblasti země. Celá města a vesnice smetena z povrchu země. Asi 120 000 mrtvých. Miliony bez střechy nad hlavou, bez pitné vody a potravin… Všude mrtvoly lidí a zvířat. Za několik dní může vypuknout epidemie obrovských rozměrů. A co dělá barmská vláda? Okolo postižených oblastí rozmístí vojenské hlídky a nikoho do nich nepouští. Pomoc odmítá a to málo, co převezme, zabaví vojáci. A do toho uspořádají referendum, kde se samozřejmě více jak 90 procent obyvatel vysloví pro novou ústavu, která vojákům i nadále umožní stát v čele země.

V zahraniční politice platí tvrdá pravidla a nehraje se na city. Často se musíte spojovat se státníky, které byste si domů na čajový dýchánek nepozvali. Často se přimhouří oči nad porušováním lidských práv. A je třeba si vždy třikrát rozmyslet, než začnu uvažovat o intervenci do vnitřních záležitostí jiného státu. Nebo dokonce o vojenské intervenci. A někdy to nejde vůbec. Čína může porušovat lidská práva, Rusko může páchat v Čečensku třeba genocidu, ale je jasné, že na tak velké státy s jadernými zbraněmi si nikdo netroufne. Je to nespravedlivé, ale je to zkrátka tak. Barma je trochu jiný příklad. Podle tři roky starých principů má OSN mechanismy, kterými může zasáhnout, pokud to situace vyžaduje. Samozřejmě po schválení v Radě bezpečnosti. Tím zásahem nemusí být přímo vojenský úder. Jde třeba o shazování pomoci do ohrožených oblastí. Britové takhle pomáhali Němci okupovanému Holandsku v zimě 1944 a 1945. Nebo shazovat pomoc z lodí při přílivu. Navrhl to francouzský ministr zahraničí Bernard Kouchner. Pokud je barmské vládě jedno, kolik lidí zemře – a to jen proto, že nechce do země vpustit nic a nikoho cizího - je nutno hledat jiné cesty. Samozřejmě, má to mnoho háčků. Rusko a Čína jsou proti. Oba státy nikdy v dějinách neprosluly obzvláštní úctou k lidskému životu a pár set tisíc mrtvých pro ně nic neznamená. Navíc Barma je fakticky čínskou hospodářskou kolonií a politickým protektorátem. Ale hrozí to i jinými problémy. Shazování pomoci bez efektivní distribuční sítě na zemi je velmi neefektivní a často vede i k nečekaným výsledkům. Američané takhle shazovali pomoc nad východobosenské enklávy během války v devadesátých letech. Hrůzné scén, kdy se lidé nad paletami naplněnými o pomoc rvali o jídlo a navzájem dokonce zabíjeli, jsou dostatečným mementem.

Něco se ale udělat musí a to něco by docela dobře mohlo znamenat i konec barmské junty. Přísloví „všechno zlé je pro něco dobré“ může znít vzhledem ke 120 000 obětí cyklonu jako nevkusné. Ale pokud kombinace frustrace obyvatelstva z neschopnosti vojenské vlády zajistit alespoň základní pomoc spolu s mezinárodním tlakem a eventuální přímou akcí povede k pádu režimu, pak tato oběť nebyla úplně marná.

Matyáš Zrno. Autor je analytik Občanského institutu, publicista a vysokoškolský pedagog.