Komentář týdne: Jakub Trojan o lidských právech z křesťanského pohledu

10. prosince 2010 Události, Komentář týdne Autor: Michal Giacintov

Jakub Trojan, profesor Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, se v Komentáři týdne zabýval otázkou lidských práv z pohledu křesťanské teologie. Připomene tak 10. prosinec, výroční den přijetí Všeobecné deklarace lidských práv Organizace spojených národů v roce 1948, Den lidských práv.

Krátké slovo o lidských právech

            Je nepochybné, že lidská práva a jejich aktualizace v občanském životě v podobě práv občanských, politických, sociálních, kulturních, jsou ovocem západoevropské duchovní a myšlenkové tradice.

             Uznání, že jednotlivec je vybaven právy, která jsou mu nezcizitelně svěřena, mohlo vyrůst jen tam, kde je člověk chápán jako odpovědná bytost, která za svou lidskou existenci nevděčí obci, vrchnosti, státu. Idea lidských práv směřuje k tomu, aby žádná autorita si neosobovala nárok na absolutní vědění a panství; proto nesmí žádná vláda požadovat na občanech totální konformitu.

             Za svou lidskou existenci nevděčíme žádné instituci. Přijímáme ji z rukou svého Stvořitele. Ten respektuje naší svobodu. Komunikuje s námi jako partner smlouvy. Zavázán touto smlouvou má člověk naplňovat své poslání. Sem míří známé slovo o tom, že člověk byl stvořen k obrazu a podobenství Božímu. (Gn 1,26)  Mezi Bohem a člověkem nestojí žádný temný osud, fortuna, nebo anonymní síly a struktury, mocnosti či v novodobém slovníku: dějinné či tržní zákonitosti. Člověk je otevřen úkolům, které přicházejí z budoucnosti. K tomuto projasněnému vztahu mezi Stvořitelem a stvořením, nedozrála antická filosofie, ani římské právní myšlení. Člověk občan je v nich tlačen spíše ke konformitě s přírodou či kosmickým řádem - to je případ stoické filosofie - nebo k splývavé konformitě s obcí (Athény, Řím) či panovníkem, jenž svůj vladařský titul odvozoval od přímé božské asistence, jak tomu bylo na Východě. Jen v duchovním ovzduší svobodného vztahu mezi Bohem smlouvy a jeho lidským partnerem, mohlo dojít k poznání, že individuální lidská práva předcházejí stát a nejsou jedincům propůjčována státem ani jakoukoliv jinou institucí, světskou či duchovní.

                  Novodobá koncepce lidských práv vychází z toho, že lidské bytosti nabývají práv faktem svého zrození. V tomto smyslu jde údajně o práva přirozená. Nesdílím sice toto přirozenoprávní pojetí, ale rozumím polemickému hrotu, který je v myšlence přirozenosti, přirozených práv, ukryt. Chce se tím říci, že člověk má přirozená práva, stejně jako tělesné znaky  či psychické vlastnosti, nezávisle na kterékoli instituci.

            Myslím, že je tomu jinak. Práva se uznávají kulturním činem, v aktu svobodného rozhodnutí, jímž přiznáváme druhým lidským bytostem důstojnost. U kořene tohoto činu stojí přesvědčení, že především Bůh sám nás uznal za hodné partnerského vztahu; podobně se i my navzájem uznáváme a přijímáme jako svobodné a odpovědné bytosti. Je to mravní, duchovní akt, nikoliv přírodní fakt. A jako duchovní akt, který jejich uznání provází, jsou lidská práva projevem vůle, nikoliv "přirozenou" daností.

             Kromě již zmíněného slova z Geneze 1,26-28, najdeme v Písmu četné podněty k ochraně práv zejména slabších členů izraelské pospolitosti i novozákonní obce. Sem patří ustanovení o zastání sirotků, vdov, chudých, hostů a příchozích, jak o tom svědčí četné zmínky na půdě Starého i Nového zákona. Týmž směrem míří slova blahoslavenství z Kázání na hoře: mezi jinými jsou za blahoslavené prohlášeni ti, kdo trpí pro spravedlnost (Mt 5,7). Blahoslavenství neposkytují jen útěchu a povzbuzení těm, kdo procházejí protivenstvím. Demaskuje se jimi také stav společnosti. Svět, v kterém žijí Ježíšovy učedníci i my, je světem násilí, nespravedlnosti, popření práva. Proto slova o blahoslavenství obsahují také výzvu a zmocnění k zápasu o lepší pořádky mezi lidmi; o to, aby vládl respekt k právům a důstojnosti druhých a byla odstraněna diskriminace.

           Jsme voláni k tomu, abychom se zasazovali o život v svobodné službě pravdě. Důraz na svobodu, kterou nám vydobyl sám Kristus, a která nás chrání před jakýmkoli jhem, pokud v ní setrváme, najdeme v dokumentech prvotní církve - v dopise apoštola Pavla Galatským, v 5. kapitlole verš 1.13. Zde čteme: (1) Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte sina sebe znovu vložit otrocké jho. (13) Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří, jen nemějte svobvodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým. V stejném duchu se o svobodě mluví i v prvním listě ke Korintským (10,23).  Všecko je dovoleno – ano, ale ne všeckno prospívá. Všecko je dovoleno – ano, ale ne všecko přispívá ke společnému růstu. Není to svoboda vyslovovaná v právních formulích. Míří k základům naší existence. Odtud a z dalších příkladů, jak je najdeme v tradici křesťanské církve, čerpali i ti, kteří v pozdějších generacích zápasili o důstojnost člověka jako jedinečné bytosti. Jí se mají  přiznávat i občanská práva, jako jsou svoboda slova, tisku, shromažďování, petiční právo atd, aby mohlo docházet k mezilidské komunikaci, která by všechny navzájem zbohacovala.

Praha, 3. prosince.

Zpravodajství na Proglasu

Zprávy pro lidi dobré vůle ve všední dny v 10, 13, 15 a 20 hodin; v sobotu v 10 a 15 hodin

Zrcadlo týdne v sobotu od 18. hodiny

13+ každý všední den krátce po 13. hodině

Regiony

Regiony