Komentář týdne: Evropa a křesťanští uprchlíci z Iráku

Situace křesťanů v Iráku je nedobrá. Není to všude stejné: v Bagdádu samém už je klid, naproti tomu v Mosúlu bylo zabito několik kněží včetně chaldejského arcibiskupa a vznikají samozvané islámské soudy, které je nutí křesťany přestoupit k islámu nebo se vystěhovat. Za dané situace není divu, že křesťané prchají ze země, především do Sýrie a Jordánska, jež však tuto migraci už hospodářsky nezvládají. Podobná situace je v severním Iráku, tedy v oblasti pro křesťany poměrně bezpečné, která však už vyčerpala své možnosti.

Kam mohou iráčtí křesťané ještě jít? Jejich další nadějí je Evropa, konkrétně Německo, na něž se mnozí obracejí. Němečtí katolíci i evangelíci žádají, aby stát tyto lidi přijal. Je to podnětná situace: muslimové, které některé evropské státy přijaly, vytvářejí izolované skupiny, mnohdy s konfrontačním postojem k domácí společnosti; na představu takzvané multikulturní společnosti už dnes v těchto státech nikdo nevěří. Pokud by ale Evropa konečně začala přijímat pronásledované křesťany, problémy s hodnotovou konfrontací by odpadly. Navíc jsou to zpravidla lidé vzdělaní a schopní. Proto se za myšlenku přijetí většího množství iráckých křesťanů stavějí i někteří němečtí politici, například ministr Schäuble. Reakce levicové části veřejnosti ale není příznivá. Dokonce ani některým levicovým křesťanům není vhod, že by do Evropy měli přicházet lidé na základě toho, že jsou křesťané – i když právě oni jsou nejvíc pronásledováni.

Část evropské společnosti prostě znovu znervózněla nad tím, že by se jí mohly připomenout její vlastní křesťanské základy. Snaha o sebepopření, která tak vystoupila na povrch v debatě o preambuli evropské ústavy, má i své praktické důsledky. Ty by však mohly být pro naše irácké souvěrce zhoubné. Díky Bohu, značná část německých křesťanů smýšlí jinak. Charity i Diakonie už nabízejí pomoc a asistenci iráckým křesťanům, aby se mohli usadit v Německu.

U nás zatím podobné iniciativy nepozorujeme, ale jistě je to jen otázka času. Je totiž opravdu třeba prosadit v přístupu k přicházejícím cizincům křesťanský pohled, který je v souladu i se zdravým rozumem: přijímat do Evropy velké počty muslimů byla a je chyba. Kritický postoj veřejnosti vůči nim není žádný rasismus, je to prostě obava z ideologického útoku na evropskou civilizaci. Na druhé straně – přijímat v Evropě křesťany z jiných kontinentů nejen není nebezpečné, ale může to být pro nás i přínosné. Jejich křesťanství je živější, vyzkoušené pronásledováním, jejich hodnotová stupnice je stejná jako naše. Takzvané rasové rozdíly v tomto případě nehrají roli: rasa prostě není křesťanský pojem.