Komentář politologa Stanislava Balíka: Přímá prezidentská volba

Přímá prezidentská volba
 
Kdekdo byl před necelými pěti lety zklamán z průběhu poslední parlamentní prezidentské volby, kdy chodily poštou kulky a tajemně se vyhrožovalo na hradních toaletách. Posílila se tak touha po něčem důstojnějším – a kdo ví, proč začala být za záruku důstojnosti výběru hlavy státu považována přímá volba. Čas se s časem sešel a my jsme na prahu nového zklamání a nové kocoviny.

Sestava jedenácti uchazečů o prezidentský post je vším jiným, jen ne důstojným výběrem, kde si vybíráme mezi dobrým a ještě lepším. Mnohem spíš si marně lámeme hlavu nad tím, jestli si vůbec vybereme – a když náhodou jasno máme, už jen se skřípěním zubů přemýšlíme, komu z favoritů bychom dali hlas v případném druhém kole, kdyby do něj ten náš neprošel.

Vybíráme si z plejády kandidátů – reprezentantů stran i tzv. nezávislých. Z nouze ctnost udělali komunisté – to když nenominovali vlastního kandidáta. Původní příčinou bylo, že prostě nesehnali nikoho, kdo by byl schopen oslovit výraznou část veřejnosti a nebýt tak ve většinových volbách pouze do počtu. Nicméně nyní si mohou vychutnávat pozici žádané nevěsty: ten kandidát se snaží komunistické voliče nerozzlobit, a tak kolem nich jen zlehýnka našlapuje; jiný pak jen mlčí a ještě jiný se přímo snaží vlísat bolševikům do jejich přízně. To, co jsme tento týden zažili s neskutečně hloupým vyjádřením Tomio Okamury, že komunismus byl nejdemokratičtějším uspořádáním historie a s velebením počátků komunismu, je jenom začátek. Do ledna se máme ještě na co těšit.

Co se zklamání a naštvanosti týče, může být ještě hůř – těžko si představit, co by udělalo se společností vyřazení některých kandidátů ministerstvem vnitra kvůli nedostatkům v podpisech voličů. Úvahy o tom, že by mohl být celý zákon o přímé volbě prezidenta zrušen ústavním soudem, pak zní jako z úplně jiného světa, mimo realitu.

Lze se obávat, že rozčarování a skepse, nálady, které jsou tak příznačné pro současnou českou společnost, nezmizí ani po lednových volbách. Těm totiž bude něco zásadního chybět – závěrečná katarze. Už nyní se prezidentští kandidáti začínají předhánět v tom, kdo se lépe postaví ke konkrétním politickým otázkám. Nutno přiznat, že mnozí to nedělají zcela o své vůli, ale proto, že jsou do toho tlačeni našimi médii, jež potřebují prezidentskou volbu nějakým způsobem uchopit. Nu, a jelikož jsou prezidentské pravomoci natolik slabé, že z nich samotných napínavý trhák, který by plnil stránky novin a vysílací čas rozhlasu a televize, prostě neuděláme, saháme jinam. Prezidentským kandidátům jsou kladeny otázky, na jejichž řešení buď nebudou mít vliv vůbec žádný, nebo jen minimální.

Voliči ale z probíhající kampaně mohou mít oprávněně pocit, že si vybírají snad nového předsedu vlády a dvě stě poslanců zároveň. Že od začátku března, kdy nový prezident zasedne na pomyslný přemyslovský kamenný stolec na Pražském hradě, se v politice vše, mávnutím kouzelného proutku, změní. V tom je ale celý problém – nezmění. Voliči vybuzeni dlouhou několikaměsíční kampaní budou očekávat rozuzlení, budou čekat, že nový prezident začne konat, začne plnit to, co si do něj vyprojektovali. Ale ono ouha – prostor vymezený stávajícími prezidentskými pravomocemi je natolik úzký, že moc konkrétních změn nebudeme mít možnost postřehnout.

Zkrátka – čeká nás divadlo, které nás asi ani moc nebaví, které je do značné míry zbytečné a které může způsobit více škody než užitku. Skutečně nám to stálo za to?
 
Stanislav Balík
vedoucí Katedry politologie FSS MU