Náš názor - náboženská svoboda dle Štrasburku
Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku vyhověl stížnosti, kterou podala italská občanka finského původu na kříže visící ve třídách gymnázia, kam chodily její děti. Itálie jí musí vyplatit pět tisíc eur za morální škody, které podle rozsudku utrpěla. Představitelé tamní vlády považují rozhodnutí za absurdní.
Lze se ptát už v úvodu: jak specifikovat onu morální újmu, které štrasburští soudci přiřadili finanční ekvivalent? Jaké zmatky v dětských duších mohla napáchat skutečnost, že na stěně jejich třídy kromě jiných náležitostí byl i kříž? (V mých prvních krocích ve škole na mě hleděl Gustáv Husák a nemohu říci, že by mi to způsobilo nějaké trauma, stejně jako současným školákům nezpůsobuje Václav Klaus). Za výrokem soudu spatřuji (a zdůvodnění hovořící o potřebě chránit v rámci náboženské svobody lidi bez vyznání mne v tom utvrzuje) snad dobře míněnou snahu zajistit rovnost všech lidí bez ohledu na vyznání, která se ovšem zvrhává v podivné úsilí o společnost nikoli nábožensky neutrální (což je ale také utopie), nýbrž náboženství zahánějící z veřejného prostoru. V evropských podmínkách to znamená hlavně panické zakrývání křesťanství - to, čím to někteří evropští politici a teď i štrasburští soudci dělají, ale není maskovací plachta, jak se domnívají, nýbrž velmi děravá síť. Těžko se totiž schovává skutečnost, že křesťanská tradice je nejvýraznější ze všech (byť ne jediná a absolutní), které náš kontinent formovaly (a to nikoli jednotlivce v jejich soukromí, ale společnost jako celek) a v našem konkrétním případě nechala přes 80 let viset v italských školách kříže (mimochodem předcházelo tomu období radikálně vytlačující nejen tento symbol, ale veškerou přítomnost náboženství ve školství). Samozřejmě se to bez nich může obejít, u nás také vesměs žádné kříže nejsou. Ale co bude dál? Tak jako uplatnila svou morální újmu italská žalobkyně, je čas, aby se našel někdo, kdo by cítil pošlapáno své právo na nenáboženský život v katedrále vévodící panoramatu Prahy, v křížích na obecním hřbitově, ve zmínce o Bohu v textu britské hymny nebo na americkém dolaru, v křížích na alpských vrcholech (jsou přece také veřejné), v hornickém pozdravu Zdař Bůh ... Zdravý rozum by asi velel podobné stěžovatele s úsměvem odmítnout, ale po posledním verdiktu Evropského soudu pro lidská práva se trochu obávám ... a taky mě mrzí, že ačkoli rád bych tuto instituci ctil, nějak nemohu.
