Komentář k 17. listopadu: Svoboda a demokracie - a co s nimi?
Náš stálý spolupracovník Pavel Jajtner, předseda Evropské federace katolického vzdělávání dospělých, ve svém aktuálním komentáři bilancuje uplynulých 21 let po pádu komunistické totality. Jako obvykle komentář vysíláme v obvyklých časech v sobotu, neděli a pondělí, mimořádně ho zařazujeme také do svátečního vysílání 17. listopadu, a to po zpravodajských relacích v 8 a 15 hodin.
Svoboda a demokracie – a co s nimi?
Komentář týdne pro Radio Proglas.
A je tu zase 17. listopad, den vzpomínání na „boj za svobodu a demokracii“. Od listopadu 1939 uplynulo již dějinných 71 a od listopadu 1989, (který pro mě jako by se odehrál včera), stejně neuvěřitelných 21 let. Když Antonín Novotný ohlásil v roce 1960 „vítězství socialismu“, bylo mně 12 let a bylo to pouhých 15 let po válce, kterou znám pouze z vyprávění mých rodičů. Přesto oněch 15 let bylo časem zdánlivě delším než uplynulých 21 let naší politické svobody.
Proč připomínám ta čísla? Protože jinak vnímáme děje, které jsme prožívali a jinak ty, které nám někdo pouze zprostředkoval. Jinak nám plyne čas, kdy můžeme přehlédnout sotva pouhé desetiletí a jinak, přehlížíme-li půl století.
Co nám ta léta dala a co nám vzala? Máme svobodu, ale ohrožuje nás všudypřítomná korupce a kriminalita. Máme demokracii, ale takovou, která není schopna dát vzniknout dobré vládě. Můžeme, pravda, jezdit do ciziny, pokud na to máme, můžeme říkat nahlas, co si myslíme o těch, kteří nám vládnou. Pokud je převážně kritizujeme, stěžujeme si tak pouze sami na sebe, protože koneckonců „ti lumpové“ jsou tam z naší vůle.
Co určitě léta naší politické svobody nezmírnila, jsou „bič a posměch doby, sprostoty panstva, útlak samozvanců a kopance, jež od neschopných snášet musí schopný“. V tom se svět nemůže změnit, protože svět vytváříme my, chybující a hříšní lidé.
Jak pravdivé je poznání, že svět chce být klamán. A také stále klamán je. Podívejme se na to: kdo byl poctivý a měl kus cti v těle, v politice skončil. Zato ti, kdo klamou, slaví trvale úspěchy: I v našem městečku se na politické výsluní vracejí ti, které jsme s námahou a úlevou před 21 lety sesazovali a kteří měli odejít navždy. Ještě nápadnější je situace v Praze, kde se nakonec, bez ohledu na politické nálepky, prosadí kartel moci, peněz a nemravnosti povýšené na pravidlo. Stane se Mariánské náměstí definitivně a neodvolatelně náměstím mafiánským?
Co všechno jsme za oněch 21 let museli prožít? Špinavé peníze prý neexistují. Církev prý je něco jako spolek turistů. Čekali jsme víc, přiznám se. Měli jsme však pravděpodobně nepřiměřená očekávání. Ale měli jsme také právo - po černé díře totality - čekat víc. Netušili jsme pouze, že největším problémem skutečné svobody a fungující demokracie se staneme my sami. Naučili jsme se nehasit, co nás nepálí a nehasíme, ani když je to zapotřebí. Pak je jen logické, že máme to, co si zasloužíme. Za všechno si totiž můžeme sami. Může nám být jen chabou útěchou, že „dědičné rychtářství“ totalitní ideologie bylo vystřídáno stejně neutěšenou a surovou vládou peněz a bezohledné moci a z nich plynoucího bezpráví, kterým pro dobrovolné otroctví zábav, požitků a konzumu nestojí nic v cestě.
Jeden můj známý se ucházel o senátorské křeslo v Praze. Je to poctivý muž a mám ho rád. Ve své kampani však stále, až do omrzení, opakoval ohranou floskuli o tom, že voliče nelze vyměnit a že je nutno vyměnit politiky. Prohrál proti typickému pražskému kmotrovi a mafiánovi, který se neštítil koupit si média jako tvůrce veřejného mínění za peníze a voliče za sliby. Co na tom, že sliboval nesplnitelné?
Zdánlivě logické tvrzení, že „voliče nelze vyměnit a proto je nutno vyměnit politiky“ je například jedním z mnohých paradigmat současnosti, která bude nutno zásadně změnit. Politický úspěch založený na podbízení se voličům je vždy kontraproduktivní. Tvrdím, že má-li se něco změnit, pak na prvním místě je to smýšlení nás, voličů. Jde tedy bez přehánění skutečně o to, jak „vyměnit voliče, aby mohli být vyměněni politici“. Jestliže je nějaký problém, pak jeho kořenem jsme my. Nejtěžší úkol, totiž změnit vlastní smýšlení a tím sebe sama, je ještě stále před námi.
Ani svoboda, ani demokracie nemohou fungovat tam, kde chybí základní občanské ctnosti, smysl pro pravdu, spravedlnost a solidaritu. Ke skutečné svobodě a skutečně funkční demokracii máme dnes – jen zdánlivě paradoxně – po mém soudu dál, než před neuvěřitelnými jedenadvaceti lety, kdy se nikoli naší statečností, ale působením vlastní prohnilosti, zhroutila totalita.
Proč? Stačí jen pomyslet na všechny ty poctivé a statečné lidi, kteří nás opustili. Kým byli nahrazeni? Kým mohli být nahrazeni? Rodina zaniká. Jaký příklad si mohou dnešní děti brát? A od koho? Jaký jim dáváme my sami? Když jsem v oněch letech šedesátých pracoval o prázdninách na stavbách, říkával jeden zednický mistr, že důležitější než centimetry jsou metry. Pravda říkával to jazykem jadrným a zednickým, ale smysl byl týž a byl jasný a logický.
Také my dnes uplynulých 21 let bilancujeme a nad prázdnýma rukama nám nezbývá nic jiného, než tuto poučku polírovu převést do praxe. Tím, že začneme u sebe a dáme si do pořádku své smýšlení. Že začneme hasit, i když nás – zatím - nic nepálí. Dobré rodiny budou těmi důležitými a základními metry. A bude-li tomu jednou tak, pak ustavení dobré vlády budou už jen ty centimetry.
Pavel Jajtner, D.G.
Losí grunt, 16. listopadu 2010
