Kolega John? Děkuji, nechci

Určitě by se v našich sdělovacích prostředcích našlo několik příspěvků od lidí, kteří se stihli v politice dostatečně znemožnit a přesto jsou jejich komentáře buď redakcí trpěny nebo v horším případě žádány. Hranice mezi žurnalistikou a politikou by jistě neměla tvořit stěna vylepšená ostnatým drátem, měla by ale vždy být zakreslena s takovou zřetelností, aby bylo jasné, kdo na které straně stojí (že tomu tak není, si lze vybavit při pohledu na tváře tiskových mluvčích veřejných institucích - kolik z nich ze dne na den do této pozice nastoupilo rovnou třeba ze zpravodajství České televize?).

Radek John tyto neblahé tendence korunuje tím, že na hranice usedá obkročmo a nikterak se tím netají. Kdo si vzpomene, jak Martinu Veselovskému ještě jako ministr vnitra vysvětloval činnost svého náměstka Moroze (video koluje pod trefným názvem Johnova biomasa), uzná, že teď nejde o nejproblematičtější výrok Johnovy politické dráhy, o to víc však vyniká ironie celé záležitosti. Ani takto prohloubený příkop jistě nemusí být nepřekonatelný a někdejší politik se může stát novinářem, předpokládá to však jasné vymezení rolí, což Johnova varianta na chytrou Horákyni nesplňuje - když už pomineme pozoruhodnou lehkost, s jakou poslanci, financovaní daňovými poplatníky za přípravu kvalitních zákonů, zdůvodňují svou schopnost tuto náročnou práci kombinovat s dalšími aktivitami.

A co si o tomto kroku myslí 13 841 Pražanů, kteří Radku Johnovi ve volbách do poslanecké sněmovny v roce 2010 dali svůj preferenční hlas? Jak moc se o jejich mínění zajímá samotný John, který svou kampaň stavěl na transparentním stylu politiky? Právě v chybějících odpovědích lze hledat východisko celé záležitosti - lhostejná kontrola veřejnosti politiky ponouká k podobným krokům a lze jen tušit, že Johnův přestup-nepřestup mezi žurnalisty není ani poslední, ani zdaleka nejbizarnější.

Filip Breindl