Koldinská: Každý člověk může udělat něco pro druhé

Koldinská: Každý člověk může udělat něco pro druhé
25. června 2020 Události Autor: Eva Svobodová

Členové mezinárodní laické Komunity Sant´Egidio se každý týden setkávají, aby podali ruku všem potřebným. V Praze, v Brně, Olomouci, Ostravě a Jihlavě připravují a rozdávají jídlo a ošacení lidem bez domova. Někde také docházejí za seniory a nemocnými, pečují o vzdělání a růst znevýhodněných dětí. Všude se pak modlí za chudé, nemocné a svět bez válek. S představitelkou Komunity Kristinou Koldinskou jsme hovořili o tom, proč by měl křesťan předávat evangelium v dobročinné službě.

Kolik máte v současnosti dobrovolníků?

Je trochu ošemetné házet numery. Protože všichni pracujeme na dobrovolné bázi, je těžké říct konkrétní číslo. Řekněme ale, že nás je přibližně 100-150.

Čím podle vás tyto lidi komunita oslovila? Co je jim na ní nejčastěji sympatické?

Myslím, že právě to, že dobrovolnictví, jak to nazýváte, má prostě přesah. Že to není obyčejné „dobrovolnictví“ při vší úctě k tomu termínu, ale křesťanská cesta evangelia. To je, myslím, pro nás ještě příznačnější. Jsme opravdu katolické, křesťanské hnutí, zakořeněné od samého počátku v katolické církvi (byť ekumenicky otevřené) a jsme, jak rádi říkáme, syny a dcerami 2. vatikánského koncilu. Proto to není o tom, že si jednou za rok řeknu: „Půjdu někam něco rozdat, abych se cítil dobře“, ale je to skutečná cesta. Myslím, že každý člověk, který žije v tomto často zmateném a přeindividualizovaném světě, dnes rád spočine někde, kde najde rodinu a možná i smysl života. Kde najde způsob, jak svůj život a to dobré, co v každém člověku je, rozdat druhým a podělit se o to. Myslím, že tohle by mohla být odpověď na vaši otázku.

Co u vás vlastně dobrovolníci dělají?

Obecně se dá říct, že se staráme o svět. Teď to možná zní příliš nadneseně, ale ono to tak u každého křesťana je. Křesťan nemá být od toho, aby se omezil na svoje stádečko, svoji ohrádku, jak to říká papež František, a česal si ty svoje čtyři ovečky. Má být někým, kdo je rozlétnutý po světě, kdo žije univerzalitu, která je katolické církvi vlastní. Těžko říct, co přesně děláme. Dá se samozřejmě popsat, jak vypadá naše služba. Ať už jsem ale u lidí na ulici či seniorů, tak ta služba nikdy není soustředěná jen na tu konkrétní situaci, ale je v tom vždy určitý sen. Ten přesahuje to, co člověk dělá a žije. Ten, kdo k nám přijde, třeba třídí oblečení, rozdává nápoje a v první řadě s potřebnými lidmi mluví. V době koronaviru jde třeba společně zazpívat starým lidem pod okno. Zároveň ale každý, kdo se s námi potká, ví, že tímto způsobem přispíváme k tomu, abychom tento svět změnili a abychom léčili tu nejdůležitější nemoc, která spojuje všechny chudé, a to je samota. Či chceme-li to vyjádřit sociologicko právně, sociální vyloučení.

Myslíte, že je dobrovolnictví pro všechny? Může být každý dobrovolníkem, nebo jsou k tomu nějaké předpoklady?

Jsem hluboce přesvědčená, že každý člověk může udělat něco pro druhé. Nikdo není tak ubohý ani chudý, aby nemohl pomoci někomu druhému. Z toho také plyne, že na to, abych se zajímal o lidi kolem sebe, abych hleděl na ty kolem sebe, hlavně na ty nejslabší, laskavě a když už nemůžu nic jiného, abych dal aspoň úsměv a kus konkrétního milosrdného skutku, na to nepotřebuju žádné zvláštní poslání či vzdělání. Což neznamená, že se pomoc chudým (což se mi upřímně líbí víc, než označení „dobrovolnictví“, ale klidně zůstaňme u toho termínu), že by se to nemělo dělat kvalitně, s rozumem a taky se znalostí věci. Sant‘Egidio je známé i tím, že když se do něčeho pustíme, máme to nastudované. Víme, o čem mluvíme a daný problém chápeme z většího kontextu. Proto jsme taky úspěšní, když organizujme například mírová vyjednávání, či když dlouhá léta pracujeme pro mezináboženský dialog. Takže dobrovolnictví může dělat každý, stejně tak jako může každý znát svět kolem sebe.

Jak podchytit energii lidí, kteří našli v dobrovolnictví za pandemie smysl, aby byli ochotni zapojit se i později a pomáhat dál?

Myslím, že to je velmi hluboká a důležitá otázka, moc vám za ni děkuju. My jsme se celou dobu velikonoční a kolem Letnic snažili a stále se snažíme o této otázce hluboce přemýšlet. Protože ta vlna solidarity, která se v České republice zvedla, je obdivuhodná a moc krásná. Teď je myslím potřeba budovat na tom, že když někomu pomůžu, pak vlastně do značné míry pomáhám i sám sobě. Protože je z toho vždy krásné lidské setkání. Řekla bych, že to je úkol každého křesťana - přijmout tuto vlnu jako výzvu pro nás, jako něco, co je velkou příležitostí k tomu, abychom byli, jak často říká papež František „misijní“, abychom předávali evangelium. To se krásně dá, když každý svým vlastním způsobem této vlně solidarity pomůžeme, aby se stala nikoliv vlnou, ale proudem, který bude proudit naší společností a podaří se ji tím polidštit a zbavit strachu. Toto období, v němž žijeme a ještě nějaký čas žít budeme, je dobou velkých nejistot a obav. My jako křesťané jsme tu od toho, abychom tyto obavy utišili. A také dokázali povzbudit ty, kteří při pomoci druhým pocítili něco krásného, aby v tom vytrvali. Myslím, že to je opravdu způsob, jak může být naše společnost krásnější, usměvavější a lidštější.

Zprávy pro lidi dobré vůle

v 11, 13, 15 a 20 hodin.
V sobotu v 11 a 15 hodin, od 18 Zrcadlo týdne.

Pozvánky a informace z regionů ve všední den v 7.15, v sobotu od 9 hodin.

Regiony

Regiony