Kdy se staneš knězem? 2. část seriálu o účastnících konkláve

„Tady řidič biskupa Lobkowicze, budeme tam asi za patnáct minut,“ ozývá se mi z telefonu, zatímco Vídeňská ulice v Brně má co dělat, aby v tomto dubnovém ránu roku 2004 pojala ve svých šesti pruzích hustý provoz v obou směrech. Za okamžik už vozidlo s ostravsko-opavským biskupem na palubě zastavuje na smluveném místě a ve třech míříme k Novomlýnským nádržím pod vrcholky Pálavy, k Mikulovu a hraničnímu přechodu, kde se ještě samozřejmě kontroluje, ostatně asi dva týdny nás dělí od samotného vstupu Česka do Evropské unie.

Cesta v biskupském autě neznamená jen pohodlnou dopravu až na dvůr arcibiskupského paláce v centru Vídně, ale především otevírá prostor k setkáním, která jinak novinářům přístupná rozhodně nejsou. Osm středoevropských zemí se chystá na společnou květnovou pouť do štýrského Mariazell a ve Vídni probíhá další organizační schůzka za účasti zástupců jednotlivých biskupských konferencí včetně zmíněného otce Františka Václava Lobkowicze, a za předsednictví kardinála Christopha Schönborna. Natočíme s ním rozhovor, padlo při jedné z redakčních porad v souvislosti s výzvou našeho episkopátu, aby Proglas na pouť v Mariazell zval.

Než se ale dostaneme k interview, musí proběhnout v sále pod vysokým stropem porada zúčastněných, kterou zdlouhavě – protože v Rakousku si potrpí na tituly a přítomní jich nemají právě málo – zahajuje vedoucí tiskového střediska vídeňské arcidiecéze. Osoba nanejvýš důležitá i pro mne – poté, co vyslechneme úvodní zprávy svědčící o velkém zájmu věřících ze středoevropských zemí o pouť do Mariazell, můžeme se prý přesunout k domluvenému rozhovoru. Je nám určena jakási neosobní pracovna, která ovšem skýtá potřebný klid, snad jen rokokové nebo jaké hodiny by nemusely tikat tak hlasitě.

Rozprávíme o Mariazell – „jsem rád, že je toto naše poutní místo tak oblíbené mezi Čechy, Slováky, Maďary nebo Slovinci,“ říká kardinál Schönborn a hovoří také o snaze o papežskou přítomnost na středoevropské pouti – že je Jan Pavel II. vážně nemocný, ovšem víme všichni, že se za necelý rok staneme příjemci jeho jedinečného svědectví posledních chvil, ještě nemůžeme tušit. Rozhovor zakončuje vzkaz kardinála Schönborna posluchačům v České republice – přemýšlím, zda se nemám vtělit do role Járy Cimrmana a našeptávat, podobně jako legenda našeho národa arcivévodovi Ferdinandovi větičku „zvláště mým milým Čechům.“
 
Není třeba, kardinál sám hovoří o duchovní spřízněností s územím, kde se na jaře posledního válečného roku 1945 narodil a pak strávil několik měsíců, než rodina odešla za hranice, čímž si ušetřila větší konfrontaci s nastupující bolševizací naší země. „V Mariazell se těším na setkání s vašimi posluchači,“ říká do mého mikrofonu kardinál Schönborn a minutová ručička na hodinách může asi po pětačtyřicáté s hlasitým klapnutím změnit polohu – teď už její zvuk neruší a všichni se můžeme jít občerstvit.

Improvizovaný bufet vytvořený na chodbě pro účastníky organizační schůzky skýtá mnoho pochoutek včetně vídeňského řízku. Vyprávím biskupu Lobkowiczovi o průběhu interview a jeho plánovaném vysílání, které se má v premiéře uskutečnit už pozítří. K našemu stolečku přichází kardinál Schönborn s jídlem na talířku a konverzaci zahajuje vskutku svérázným způsobem – otázkou, kdy se prý stanu knězem? Zatímco přemýšlím, co v předchozím rozhovoru evokovalo tento dotaz, ujímá se slova biskup Lobkowicz. „Vzhledem k tomu, co mi Filip cestou sem řekl o svých jistých zájmech v mé diecézi, neviděl bych to s kněžstvím příliš reálně,“ praví přesnou němčinou a s potutelným úsměvem, k němuž se přidáváme i my. Ještěže cesta do Vídně přece jen nějaký čas zabere a stihli jsme si něco povědět natolik, aby mi „sichere Interessen in meiner Diözese“ přišly v pravý čas na pomoc.

O měsíc později v Mariazell kardinál Schönborn odpoví na můj zdvořilý pozdrav, když se míjíme ve stanu, který tvoří zázemí pro biskupy sloužící v mimořádně nevlídném počasí mši spolu s papežovým legátem, kardinálem Angelem Sodanem. Mizí ve vyhrazené části, kam už mne neoblomná ostraha nevpouští. Znovu mi trochu cukají koutky při pomyšlení na prvního kardinála, který se mě zeptal, kdy do toho praštím.

Filip Breindl