Hostitelé hladových žurnalistů - 3. díl speciálu před konkláve

Neformální setkání pro žurnalisty v pátek večer – hlásá plakát v tiskovém středisku, které zabralo několik hal kolínského výstaviště ve čtvrti Deutz. Po necelém týdnu v dějišti velmi masové akce, organizačně tak tak zvládané, klesá má chuť setkávat se s kýmkoli k nule, na druhou stranu podmínky jsou v rámci možností příznivé – po hektickém čtvrtku, kdy Benedikt XVI. přicestoval do Kolína, poprvé od svého zvolení papežem se vrátil do rodné země a absolvoval pobožnost na lodi plující po Rýnu a přivítání před dómem, je následující den z hlediska novinářů podstatně klidnější – na většinu papežova oficiálního programu, zejména setkání s politiky, akademiky a také na návštěvu synagogy, tak jako tak pustí pouze vyvolené vatikanisty a největší domácí esa, vše lze navíc sledovat na obrazovce v tiskovém středisku. Program v Kolíně ostatně končí, od soboty už bude centrem veškerého dění prostranství Marienfeld asi dvacet kilometrů od města.

Takže půjdu, i když nemám iluze, že bych se mohl těšit na nějaké interview s německými kardinály Karlem Lehmannem a domácím arcibiskupem Joachimem Meisnerem. Z takových představ jsem byl vyléčen už na úvodní tiskové konferenci, kdy jsem sotva našel místo, kam na přeplněný stůl postavit mikrofon. Novinářská akreditace na této akci zabírá málokde – místo v přeplněném dopravním prostředku zázračně nenajde, frontu na cokoliv nezkrátí a sama o sobě dokonce neopravňuje ke vstupu do všech novinářských zón, zde ale na pořadatele platí a jsem tedy vpuštěn do výstavištní haly, kde se ke stropu vznáší cigaretový dým a u stolečků uvolněně konverzují skupinky neformálně oblečených zpravidla mladých lidí, zatímco nasvícené pódium s mikrofony vyčkává.

Připomíná to nějaký kabaret, namísto známého komika však přicházejí oba kardinálové v kněžském civilu provázeni mluvčím celé akce, kterému se o pořádání tiskových konferencí bude ještě asi dlouho zdát. K několika stovkám shromážděných žurnalistů se jim nehovoří lehce, u boční stěny se už totiž podává občerstvení, které přece jen pozornost rozbíjí, zvláště když je dobré, a co hlavně – zadarmo. 
 
Přece jen se ale dav začne slovům obou kardinálů více věnovat v okamžiku, kdy z první sešikované řady německých kolegů začínají pršet dotazy. Až na výjimky mají společné to, že hraničí s hloupostí – kardinálové mají komentovat jakési spekulace pronesené jistým samozvaným expertem, že papež zvyklý na ticho studoven mezi hlučnými mladými věřícími trpí. Další chce vědět, co kardinálové říkají na to, že vítr při uvítacím ceremoniálu na letišti zvedl límce papežovy sutany do jeho obličeje. Na to, že Benedikt XVI. ten den zavítal do düsseldorfské synagogy, měl dotyčný novinář pozoruhodné starosti.

Jak si kardinálové s touto sprškou poradili? Likvidovali jeden hloupý dotaz za druhým, aniž by tazatele nějak kritizovali nebo zesměšňovali. „Bylo tam větrno, ale to se zkrátka stává a myslím, že to nijak nenarušilo důstojnost přivítání,“ zaznělo například v odpověď na zmíněný pseudoproblém s větrem. Neútočný, trpělivý styl nakonec vede ke značnému zlepšení úrovně otázek, najednou se hovoří o roli mladých věřících v životě církve, o prioritách pontifikátu Benedikta XVI., o šíření víry ve světě nebo také o odkazu v těch dnech zavražděného zakladatele komunity Taize, bratra Rogera. Oba kardinálové tak dokonale sehráli roli určitého nefyzického papežova bodyguarda – vzali na sebe palbu hloupých a zbytečných otázek, a to v situaci, kdy jako hlavní organizátoři papežské návštěvy měli jistě své práce dost.

Ještě jeden dotaz tu je: „Co říkáte na problémy s jídlem pro účastníky setkání?“ Kardinál Meisner to bere na sebe: „Opravdu docházelo k velkým problémům s distribucí jídla, velmi se za to omlouváme, situace se začala zlepšovat.“ Protože se stravuji s ostatními účastníky, mohu to potvrdit – výdej oběda už netrvá do pozdních nočních hodin, ale s výjimkou snídaně, o kterou se velmi dobře stará místní farnost, to rozhodně není žádná kulinářská bomba. Nemluvě o tom, že obsah jedné krabice určený šesti lidem by snad potřeboval samotného Krista, aby provedl to, co dokázal s chlebem a rybami. Bez doplňkového stravování u kolínských stánkářů by to patrně byly velmi hladové dny – a jak se zdá při pohledu na rychle se vyprazdňující talíře s uzeninami, sýry a dalšími pochutinami, podobným pocitem trpěla řada kolegů.

V každém případě mohu při odchodu hovořit o maximálním nasycení a přemýšlet, co mě v danou chvíli těší víc – zda nahraný materiál plný zajímavých odpovědí obou kardinálů anebo – zcela prozaicky – plný žaludek.

Filip Breindl