Glosa kardinála Duky k jubileu Mistra Jana Husa

K jubileu Mistra Jana Husa

Spor o Mistra Jana Husa, který byl veden po celá staletí, byl ukončen po pádu komunismu v rámci dvou mezinárodních konferencí, které se konaly v závěru dvacátého století. Nejprve v německém Bayreuthu a podruhé na Papežské lateránské univerzitě ve Vatikánu. Sborníky obou konferencí ukazují širokou škálu diskuze, ale také i úsilí badatelů, které přináší své ovoce. Jedním z důležitých postulátů obou konferencí je požadavek oddělit druhý život Mistra Jana Husa, který se stal především součástí ideologických interpretací, které nezasahovaly pouze jeho postavu, ale i období jeho života i následujících staletí. Tedy stručně oddělit, nakolik je možné, Husovu historickou postavu od fiktivních Mistrů Janů dalších staletí.

Tak jako i my žijeme ve stínu dvacátého století, nelze pochopit hlouběji život a dílo Mistra Jana Husa bez kontextu a ideových proudů 14. a začátku 15. století s určitými reminiscencemi do předchozích staletí. Praha se svou univerzitou se v době Karla IV. stala opravdovým centrem Evropy, což je možné definovat, že byla významným střediskem politického, kulturního a náboženského života. Více než zdvojnásobený počet obyvatel hlavního města s velkou přítomností různých národností, ale pochopitelně i s výraznou přítomností administrativy Římské říše, se zcela proměnil. Můžeme si analogicky uvědomit, jak se změnil např. Brusel jako centrum Evropské unie. Nárůst bohatství, posilování vyšších společenských tříd, výrazná přítomnost cizích jazyků, především německého jazyka, ale také i negativní vlivy, luxus, který vyvolává i větší možnost hedonistických životních forem, to vše jsou faktory, s kterými se musel i později Mistr Jan Hus zabývat ve svém reformním úsilí. Ovšem toto období je také období morové rány, která připravila Evropu téměř o čtvrtinu obyvatel. Je neuvěřitelné, že v pravém slova smyslu nezasáhla českou kotlinu. Znamená to řadu krizových jevů, kterými prochází evropský kontinent oslabený nejenom početně, ale také po intelektuální a duchovní stránce osobnostní. Po duchovní a intelektuální straně je však třeba zmínit velký rozvoj českého jazyka, jednak je to český překlad Písma tzv. Leskovecko-drážďanská Bible, Pasionál abatyše Kunhuty, Alexandreida a další texty (Alfred Thomas - Čechy královny Anny). Pro reformní úsilí tohoto období, máme-li porozumět Husovu vystoupení, bude nutné vzít v úvahu onu vizi křesťanské Říše římské, formované již v době Karla Velikého, do jehož modelu se staví Karel IV., a tato říše má být modelem Božího království.

Konflikt, ke kterému později dochází, kdy z úspěšného kazatele, ale také i reformátora kléru, což vykonává s důvěrou pražského arcibiskupa Zbyňka z Hazmburku, vyrůstá z kazatelské praxe. Působení na Karlově Univerzitě, ve kterém se prohlubuje napětí mezi českou částí a zahraničními profesory a studenty, vyvolává nejenom naukový spor, ale také se vyostří národnostní napětí. V tomto období vlastně krystalizuje vědomí výjimečnosti českého národa v evropském kontextu, protože je to Praha a je to České království, které zásluhou Karla IV. a jeho Zlaté buly, dává českému panovníkovi, tzn. také i našemu městu, první místo v rámci Říše. Český král je první světský kurfiřt mezi voliči císaře. V rámci reformních pokusů, které začínají dobou Karlovou, vyrůstá přesvědčení, že Čech se nemůže mýlit, nemůže být nikdy kacířem. To je také ovzduší, v kterém se rozvíjí úsilí M. Jana realizovat určité privilegované postavení Čechů na Karlově Univerzitě, která byla chápána jako ostatní univerzity v rámci středověkého univerzalismu.

Bylo by nesprávné, kdybychom viděli Mistra Jana jako jediného muže zápasícího o reformu církve a společnosti. Myslím, že je důležité zdůraznit, že jsme ve středověku, kde společnost a církev jsou identické entity, v kterých jednotlivé skupiny hrají svou roli. Ani by nebylo zcela přesné, kdybychom ostře rozdělovali církev na kleriky a laiky. Není jistě náhodné, že císař v rámci korunovace, s korunou na hlavě v dalmatice jáhna, zpíval při slavnostní bohoslužbě Evangelium. Také je třeba si uvědomit, že v této královské koruně byla zašita mitra, tedy pokrývka hlavy biskupa.

Současná studia posledních desetiletí nejenom rehabilitují význam Kostnického koncilu, ale vidí i určitou inspiraci. Jednalo se o koncil, který do Druhého vatikánského koncilu představuje největší platformu takovéhoto shromáždění. V jeho průběhu se ho účastnilo dva tisíce platných účastníků. Většinou se věnují autoři doprovodu, aniž by nám ale připomněli skladbu těchto právoplatných zástupců. Koncil tvořilo dvě stě biskupů, osm set opatů, zástupci kapitul, dále panovníci na čele s císařem Zikmundem a zástupci byzantského císaře Manuela II. (králové, suverénní knížata, vybraná samostatná města), univerzity. Myslím, že mimořádná situace vyvolává také mimořádné řešení. Koncilu se podařilo vyřešit problém schizmatu a jeho celkový průběh a existence skutečně závisela na osobním angažmá císaře Zikmunda, kterého nelze stále v duchu české historie považovat za neschopného panovníka a škůdce. Často se setkáváme s tvrzením, že kauza Mistra Jana Husa byla okrajovou záležitostí, je třeba si uvědomit, že otázka viklefismu a z ní tedy vyplývající kauza Mistra Jana, nebyly vedlejší záležitostí. Znamenaly pro tehdejší společnost důležitý konflikt, což poznáme i z jednání koncilu o několikanásobné návštěvě kardinálů a hodnostářů, kteří se snaží najít cestu k uhašení sporu a vycházejí i veřejným slyšením před koncilem neobvyklým způsobem vstříc Mistru Janovi, potažmo císaři Zikmundovi. Potvrzení koncilu Martinem V., který byl zvolen nejenom kardinály, ale i zástupci jednotlivých národů (německý, anglický, francouzský, španělský) v dobovém chápání, byli přibráni a obdrželi právo hlasovat. S takto výraznou autoritou nebyl zvolen žádný papež v historii. Je pravdou, že patřil k odpůrcům Mistra Jana Husa. Kdybychom pozorně posuzovali jednotlivé články a zamýšleli se nad jejich interpretací, myslím, že lze pouze tvrdit, že ústředním bodem jeho odsouzení je článek o ztrátě autority a neplatnosti výkonu, jak u duchovních, tak světských panovníků, což by znamenalo rozpad institucí tehdejšího Corpus Christianorum. Myslím, že pozorný čtenář o průběhu koncilu nemůže popřít snahu zachránit život Mistra Jana a na druhé straně nemůžeme také říci, že jeho postoj umožňoval konečné smírné řešení. Myslím, že nikdo nemůže odmítnout výsledek studie doc. Jiřího Kejře „Jan Hus známý i neznámý“.

Máme-li v duchu ekumeny, kde se střetají různé pohledy i tradice, hodnotit dnes význam a odkaz Mistra Jana Husa, myslím, že je opravdu poctivé přijmout konstatování doc. Jiřího Kejře, který vidí tuto problematiku pohledem rozvážným a snaží se své závěrečné slovo ve své studii Jan Hus známý i neznámý formulovat v duchu „padni komu padni“, spravedlivě. Nelze v duchu tehdejší právní praxe hovořit o justiční vraždě, nelze také vidět pouze jednostranně vylíčeného Mistra Jana Husa jeho stoupenci, tak jako nelze přistoupit na jednostranný postoj jeho odpůrců.

Nepovažoval bych však za adekvátní úsilí některých autorů sladit názory Mistra Jana Husa se současnou teologií a současným společenským chápání svobody a demokracie, protože bychom se určitě minuli s pravdou, o kterou Mistru Janovi skutečně existenciálně šlo. Současně spolu s papežem Janem Pavlem II. vyjadřuji svou lítost a mohu-li snad, i lítost současného katolicismu v české zemi nad tragickým osudem, tedy upálením Mistra Jana Husa, aniž bych jej chtěl zcela ztotožnit se současnou ekleziologií i teologií naší církve. Jak jsem již naznačil, mnohé z jeho tvrzení je možné interpretovat pozitivně a pochopit také kontext opravdu zmatené a vykloubené doby.

Pro Radio Proglas Dominik Duka.