Glosa kardinála Dominika Duky: O křesťanské civilizaci

Vážení přátelé, milí posluchači Radia Proglas!

            Nedávno jsem byl na oslavách osmistého výročí založení našeho řádu bratří kazatelů – dominikánů v Paříži, kde jsem měl možnost zamyslet se nad řadou historických i současných skutečností. Historie je učitelkou života, říká se, a v Paříži, kde nedávno došlo opakovaně k teroristickým útokům nejen na francouzskou společnost, ale na samotné základy naší civilizace, to platí dvojnásob. Chci se s odstupem zamyslet nad historií, která nám může dát mnoho podnětů při přemýšlení o současné krizi.
Civilizaci 13. století dominují dvě instituce: katedrály a univerzity. Je to ale i civilizace, která stavěla na dvou duchovních sloupech, kterými jsou víra a čest. Myslím, že i tyto dvě skutečnosti jsou zrovna tak aktuální, jako mezináboženský dialog křesťanství, judaismu a islámu. 
Ale rád bych se vrátil zpět do doby 13. století: Naše křesťanská civilizace je civilizací měst, můžeme mluvit o urbanistické civilizaci. 13. st. vytvořilo v rámci evropské globalizace spolu s urbanizací, především v prostoru za Alpami, nový svět. A tak dochází k prohloubení a setkávání mezi západní, střední a východní Evropou. To jsou však důležité momenty i pro současnost. Globalizace s urbanizací je naší civilizací i v duchovním rozměru a dominikánské povolání vychází právě z těchto naznačených zdrojů, nebo fenoménů. Jsou to především tři města, (polis), která vytvořila civilizaci 13. st.: Jeruzalém, Athény, Řím. 
 „Urbs beata Jerusalem dicta pacis visio.“ Celé hlásání evangelia směřuje k jednomu: ke smíru, k míru. Hebrejské „šalom“, to není „pax romana“. Je to „Pokoj vám!“ Je to pozdrav Vzkříšeného, je to pozdrav, kterým se pozdravili Kristus  a Maří Magdaléna. Jeruzalém, ono místo, v kterém na kříži zemřel ten, který nám dal Zlaté pravidlo („Co chceš, aby jiní činili tobě, to čiň ty jim.“), který otevřel Boží tajemství Otce, Syna i Ducha Svatého, ten, který byl vzkříšen a dal smysl lidskému životu, dal smysl lidské práci, dal smysl bolesti, utrpení a vzkříšením ukázal, že smrt není absurdním divadlem našeho života, tečkou života. Jeruzalém, či synagoga nám také předali Knihu knih, knihu Božího zjevení, kterou dopsal hlasatel Evangelia, Ježíš Kristus pro nás ukřižovaný a vzkříšený. To je Jeruzalém. Jeruzalém, který dává celému lidstvu Tóru ze Sinaje a Evangelium. Tóra, to není pozitivistický občanský zákoník (Code civil). Tóra to je spravedlnost, „sedechá“, láska k bližnímu. Spravedlnost, která zná milosrdenství; spravedlnost, která zná „pardon“. Spravedlnost, jak nám to připomíná Svatý rok milosrdenství a vyjadřuje to, co vaše přísloví: „Vše pochopit znamená odpustit.“  
Tím druhým městem jsou Athény, město, které darovalo lidstvu pojem demokracie, Athény s Areopágem, město sv. Apoštola Pavla.. Je to středověká městská demokracie. Je to veliký odkaz, který nám předaly mnišské řády, v poslední fázi především cisterciáci. Tato demokracie měla svá úskalí, ale učí nás úctě k člověku a lásce k Bohu. Veliký odkaz myslitelů Athén: Sokrata, Platona a Aristotela, je odkaz, který dokázala zpracovat alexandrijská diaspora v nejmladší vrstvu Bible, kterou nazýváme Deuterokanonické knihy. Je to odkaz, který přinesl do Paříže na Sorbonu ten, který má stejné místo v lidském myšlení jako zmínění tři filozofové, a to je sv. Tomáš Akvinský. Jestliže univerzita je symbolem, dominantou západní civilizace, pak univerzita díky sv. Tomáši Akvinskému, a vlastně již od prvotního rozhodnutí svatého Dominika je i symbolem a specifickým posláním Dominikánského řádu.Demokracie, onen veliký princip izraelské kmenové konfederace, který se zrodil na arabské poušti, jak čteme u Sabatina Moscatiho: „Izraelité, tito hebrejští nomádi byli vlastně vždy demokraty.“ Myslím, že je zapotřebí si také připomenout, že právě princip demokracie přivedl Dominikánský řád, dominikánské povolání na náměstí, či na tržnici. Neboť tam, kde v antických městech, především v rámci Římské říše, bylo „rostrum“, tribuna, ona forma hyde parku, bylo místo našeho kázání. Středověká disputace není ničím jiným než touto velkou tradicí a tato tradice je potřebná i dnes. Tedy nejenom kabinetní nauka katedry, kde se diskutuje a oponuje při předávání disertačních i dalších pracích, ale širší diskuse ve veřejnosti. Tímto „rostrem“ současné doby nejsou kazatelny v kostelích, nejsou ani tribuny v hyde parku, ale je to mikrofon rozhlasových stanic, je to televizní obrazovka, je to obrazovka současných počítačů. Jsou to moderní media, kde je třeba, aby byl tento veliký odkaz hlásán.
 
 Onen třetí pojem. Je Řím, který se stal symbolem jednoty lidstva v římském impériu, které právě přivedlo na svět pojem „pax romana“.(Římský mír.) V tomto období se narodil v Judei v římské provincii Mesiáš, náš Pán, Ježíš Kristus. A jsou to kroky apoštola Petra, který se vydá do hlavního města, Říma. Po tři staletí bylo největším nepřítelem křesťanů, aby se teď stalo nositelem myšlenky světové církve. Antická církev nepůsobí pomocí imperiálního ovládání. Je to církev, která se od prvních okamžiků snaží ve svobodě s respektem k lidské důstojnosti oslovit člověka ne jako článek anonymního kolektivu, ani ne jako do sebe solipsisticky uzavřené individuum, ale jako osobnost. Proto také když antický impériální Řím padne pod náporem našich předků – Germánů, Galů, Slovanů, rodí se nový Řím. Před Huny ho zachrání svatý Lev Veliký. Ale je to sv. Řehoř Veliký, který následuje inspiraci sv. Augustina, který právě když se pod Hipponem shromáždí Vandalové, ostatní bratři biskupové říkají: „Augustine, to je konec světa!“ A Augustin, jehož řeholi jsme jako dominikáni z rozhodnutí sv. Dominika přijali, říká: „Ne, bratři, tam dole se rodí nový svět.“
            Nuže, teď jsme i my v obdobné situaci, buď budeme s oněmi biskupy říkat: je konec světa, konec naší civilizace, anebo se sv. Augustinem i se sv. Řehořem řekneme: „Tady se rodí nová civilizace.“Proto sv. Řehoř vysílá misionáře na britské ostrovy, když je předtím získal pro Krista. Myslím, že to je aktuální velký úkol  Jedno si uvědomme, že nikdo z nich nebyl naivní. Každý musí být člověkem myslícím, musí být člověkem odvážným. To není možné bez oněch dvou sloupů, na kterých je postavena naše kultura a civilizace, a to jsou ty sloupy, které chceme předat: víra a čest. Poznání Boha a mravní řád, který, jak nás učí již sv. Tomáš, není naslouchání předpisům, ale je to cesta k plnému rozvinutí Božího obrazu v nás, je to tedy cesta ke skutečnému štěstí, protože je to cesta v lásce a v přátelství. O tom mluví první stránky Bible, o stvoření člověka a o zahradě Eden, ale o nich také hovoří i Evangelium, dobrá, šťastná zvěst. 
 
K našemu duchovnímu povolání nepatří tradicionalistická obrana minulosti s odvoláváním se na středověk. Plně platí slova kardinála Johna Henry Newmana: „Tradice je živá víra otců, tradicionalismus je mrtvá víra synů.“ Celý odkaz tohoto velkého daru Jeruzaléma je pohled do budoucnosti. To není vize, ale je to pozvání. Toto pozvání nám činí Boží slovo, to nejsou Sartrova slova: „slova, slova“…, ale to je hebrejské „dávár“, to je skutečnost, událost. Naše povolání je skutečností, protože když Boží slovo zasáhne proroka, ono ho neosloví, protože Bůh nemluví naším způsobem. Je to skutečnost, která otřese, která bytostně promění postavu proroka. Je to ono slovo, které promění člověka a vytvoří hypostatickou jednotu Boha a člověka v Ježíši Kristu.

Pro Radio Proglas Dominik Duka.