Glosa: Benedikt XVI. a mediální fauly
Poznámka k závěru pontifikátu papeže Benedikta XVI., vůči němuž po odchodu z úřadu pravděpodobně alespoň částečně částečně zeslabí mediální pozornost, která v jeho případě vypovídá o mnoha stereotypech ve světě sdělovacích prostředků.
S určitou nadsázkou lze Benediktova slova o tom, že odchází z úřadu, protože cítí nedostatek síly pro jeho další vykonávání, vztáhnout i na silný tlak médií, jemuž čelit patří k nejméně vděčným úkolům papežské služby. S trochou nadsázky si Benedikt XVI. může připadat jako opora fotbalového mužstva, která ještě před skončením zápasu signalizuje trenérovi, že chce střídat, protože protivníkem okopané kotníky nedovolují plnohodnotné zapojení se do zápasu. Příměr ze sportovního prostředí není od věci - sotva lze mezi současnými světovými osobnostmi najít jinou, která by čelila tolika mediálním faulům jako Benedikt XVI. - do očí to bije zejména při srovnání s americkým prezidentem Barackem Obamou, jemuž mainstreamová média zřejmě zůstanou ležet u nohou, ať udělá cokoli.
To Benedikt XVI. se stal otloukánkem už na úvod pontifikátu. Okamžitě vyfasoval nálepku "konzervativní", která v sobě zdánlivě neskrývá hodnotící výpověď. Nějakým záhadným posunem v žurnalistické praxi se ale stala pejorativem, kterým mediální odpalovači vyautují každého, kdo nezapadá do jejich vidění světa - tato praxe se ostatně uplatnila i v prostředí Evropské unie, jak ukázal případ eurokomisaře Rocca Buttiglioneho. Někdy jsem kolegům-novinářům kladl otázku inspirovanou Švandrlíkovým majorem Terazkym ("čo si predstavujete pod takým slovom konzervatívný?"), odpovědí většinou bylo mlčení nebo shluk frází "je proti potratům" nebo "je pro celibát". Vést další diskusi o tom, proč se konzervativní světový názor prezentuje jako zaostalost, nemělo cenu.
Kdo si chtěl dále něco o papeži přečíst ve sdělovacích prostředcích, dozvěděl se také, že je kontroverzní, což je další oblíbená nálepka používaná tehdy, když chce novinář určitou osobnost prezentovat v negativním světle, ale nemá chuť to něčím dokladovat, případně argumenty pro takové tvrzení nemůže najít. U Benedikta XVI. postačilo pro důkaz údajné kontroverznosti vytáhnout jeho dospívání na sklonku Hitlerovy říše nebo pozici prefekta Kongregace pro nauku víry, "což je inkvizice," jak nás poučila média.
Po tomto základním nálepkování už může nastoupit vyšší level spočívající z vytvoření axiomu (například následující pseudologickou řadou: "Papež je intelektuál, tudíž mu nevyhovují velká setkání katolické mládeže a necítí se tam dobře") a z něj vyplývajícího, zdánlivě nevyvratitelného tvrzení ("Benedikt XVI. nemůže umět oslovit mladé věřící tak dobře jako Jan Pavel II."). Oblíbenou metodou je také vytvoření očekávání ("při papežově návštěvě v Německu by mohlo dojít k průlomu ve vztahu k evangelíkům") a následné peskování, když vše dopadne jinak. K dalším hojně využívaným způsobem patří preference oponentů bez ohledu na poměrnost ve vztahu k dané události, čímž se člověk často ve zpravodajství dozvěděl o názorech několika set demonstrantů, už ne ale o tom, co řekly desetitisíce z druhé strany názorového spektra, natož aby zazněl hlas samotného papeže. To ale ještě není nic proti faulům, které by si už zasloužily spíše červenou než žlutou kartu: Vytrhávání slov z kontextu (vyjádření k boji s epidemií AIDS při cestě do Afriky v roce 2009, údajné rozeštvávání muslimů projevem v Řezně v roce 2006), umělé vytvoření aféry (kauza Williamson a titulky "papež omilostnil popírače holokaustu") či přímo vymyšlení údajné kauzy o tom, že kardinál Ratzinger vyzval ke krytí pedofilních zločinů (vyvracení této pomluvy připomínalo vtipy o zprávách Radia Jerevan, méně veselé ovšem bylo, s jakou bystrostí po ní bez jakéhokoli ověřování sáhla i média, která sama sebe považují za renomovaná).
Třeba zdůraznit, že papež pochopitelně není nekritizovatelný a řada jeho kroků si minimálně diskusi zaslouží - ostatně řada vatikanistů takto působí. Čím dále od přímého kontaktu s Římem, tím více žurnalistovo oko zaslepují dříve udělené nálepky a stereotypy, jimiž musí papežovy kroky poměřovat, alespoň takový má pocit. Když se pak dostane do větší blízkosti, jako se stalo během návštěvy Benedikta XVI. v ČR, překvapeně přiznává, že se věci mají trochu jinak (čímž sám sebe usvědčuje minimálně z povrchně vykonané předchozí práce, protože seznámit se s texty promluv, dokumentů a vystoupení Benedikta XVI. je snazší než kdy u jakéhokoli papeže v minulosti). Bohužel paměť průměrného žurnalisty nevyniká dalekosáhlostí, a tak - jak jsme se přesvědčili při sledování zpravodajských relací v době abdikace - se zase opráší karta konzervativismu, kontroverznosti a přiživí se spekulace o Vatileaks, skandálech nebo údajném záměru Benedikta XVI. stát se stínovým papežem.
Málo platné, katolická církev je všechno ostatní, jen ne to, co vyhovuje současné žurnalistické poptávce po překotnosti, boji o moc a přebujelé sexualitě, snad proto ta snaha tam tyto aspekty vnést i bez ohledu na žurnalistická pravidla ověřování, nesměšování fakt a názorů či nevydávání spekulací za fakta. Zdá se, že v této konstelaci jen výjimečně mohou být média papeži nakloněna (jak částečně byla k Janu Pavlu II.) a tedy i nástupce Benedikta XVI. pravděpodobně nemůže očekávat, že ho žurnalisté budou šetřit. Jak mu tuto tíži alespoň částečně ulehčit? Třeba neúnavným kladením dotazů - "co si, pane redaktore, představujete pod takovým slovem konzervativní?" - "ověřil jste si informaci ze zahraničního zdroje?" - "četl jste celý dokument, o kterém píšete?"
Filip Breindl
