Dokonalá radost - velikonoční komentář Pavla Jajtnera

Dokonalá radost.
Komentář týdne, duben 2012.
Pro toho, kdo by rád nejen slyšel, ale také přinesl nějakou dobrou zprávu, vůbec není snadné komentovat události v této zemi a v tomto čase. Přesto se jako křesťané můžeme nejen v době  velikonoční radovat z Kristova vítězství nad smrtí.  Jeho království není z tohoto světa a proto ani náš skutečný domov není tam, kde vše pomíjí, nýbrž tam, kde vše trvá.  Potud poselství Veliké noci.

Blažení ti, kterým se nevnucuje žádné „ale“. My ostatní to nemáme tak jednoduché. Důkaz, který žádal a dostal učedník Tomáš už sotva dostaneme  i my. Přesvědčil by nás? Nevím. Již Shakespearův Hamlet popisuje úzkost a strach při pomyšlení na „kraje neobjevené, z nichž nikdo se nevrací“.  A tento strach dává lidem snášet raději „bič a posměch doby, sprostoty panstva, soužení lásky, nedobytnost práva a kopance, jež od neschopných musí snášet schopný“, tedy „zla, jež známe“ daleko ochotněji, než „prchnout k jiným, o nichž není zpráv“. Počínající sedmnácté století ještě nevyhlásilo vítězství rozumu nad vírou a poznatelnost světa za nové náboženství. Přesto nám největší básník dějin právě ústy Hamleta podává důkaz o tom, jak těžké bylo a je pro člověka všech dob uvěřit, že smrt, kterou naši předkové znali daleko důvěrněji než my dnes, nemá poslední slovo.

Ale ani ti, kdo dokáží poselství Veliké noci uvěřit, to nemají snadné. Individuální spása je podmíněná.  Víra zavazuje. A tak se stále znova opakuje příběh bohatého mládence, který se neumí všeho vzdát a se svým křížem na ramenou jít za Kristem. Radost pramení z naděje. Naději nám Kristus svou obětí a vítězstvím dal. Vše ostatní je v našich rukou. Těžkostí se neobávejme. Povzbuzení skýtají slova apoštola Pavla: „Dopustí-li Pán zkoušku, dá také sílu ji unést“.

Dívejme se pozorně kolem sebe.  Uvidíme příklady, které nám pomohou.  Uvidíme rodiny, které se obětavě starají o své postižené děti a sourozence. Veškeré své aktivity musejí podřizovat službě svému trpícímu nejbližšímu. Musí mu být stále nablízku a mnohé radovánky jsou pro ně nedostupné. Ale sdílená bolest je stmeluje. Každé i nepatrné zlepšení jim přináší radost. Jsou daleko lépe vybaveni pro tvrdou realitu života, který nikoho neušetří utrpení a zkoušek. Jejich trpící nejbližší je uprostřed nich jako byl Kristus uprostřed zástupu při své křížové cestě. Nebyli jen ti, které pohoršoval a ve kterých vzbuzoval hrůzu svou rozbitou, krvácející tváří a svým klopýtáním na Golgotu, ale i ti, ve kterých vzbuzoval soucit a lásku.

Můžeme porovnávat životy těch, kdo utrpení své ani svých bližních nepoznali, neznají nebo nechtějí znát, s životy těch, kteří – ať už sami nebo ve svých blízkých – viditelnými a nelehkými zkouškami procházejí. A vidíme přesvědčivé důkazy o tom, jak pravdivá je filosofie těch, kdo chápou, že to, čemu lidé říkají štěstí, nespočívá v uspokojování stále rostoucích a nikde nekončících potřeb, ale ve snížení očekávání.  Jen nemnozí dokáží snížit svá očekávání dobrovolně. Za mnohé tak učiní vyšší moc. Ti i oni se ale dokáží radovat, protože poznali nesamozřejmost všeho, co je v životě důležité.

Ani těch, kdo zůstávají – prozatím – veškerých zkoušek ušetřeni, není málo. V delším časovém úseku však není ušetřen nikdo. Poznáváme tak, jak pravdivé je úsloví o tom, že zdraví mívají tisíce přání, zatímco nemocní mají jen jediné... Ani úsloví: „Koho Bůh miluje, křížem navštěvuje“ nezůstává jen útěchou, která je pro praktický život bez účinků, ale je vyjádřením pravdivého poznání, že ten, kdo trpí, bývá zpravidla odolnější vůči největšímu hříchu, kterým je pýcha. Nedomnívá se pošetile, že nadání a úspěch jsou jeho zásluhou, ale dokáže za tyto nezasloužené dary děkovat. Dokáže žít pravdivě a naplno i tehdy, kdy si jiní zoufají. Dokáže se přiblížit příkladu svatého Františka, který se uměl dobrovolně všeho vzdát, a pro něhož byla každá, i ta nejnepříjemnější situace „perfetta letizia“ – dokonalá radost.
 
Pavel Jajtner, duben 2012