Devadesátiny jezuity Duška

Jak poznamenává jeho řádový spolubratr P. Jan Regner v Bulletinu Jezuité z loňského května, otec Rudolf vypovídá o své životní cestě s velikou prostotou a bez jediné známky zahořklosti.

Narodil se 20. listopadu 1917 v Praze-Nuslích v katolické rodině. Jeho otec byl činný v Katolické akci a byl předsedou Rady katolíků v Nuslích. Díky tomu, že jeho strýček byl knězem, měl Rudolf podle svých slov „už od dětství blízko k oltáři“. Studoval na pražském osmiletém Arcibiskupském gymnáziu, které bylo svěřeno jezuitům. Po maturitě v roce 1936 vstoupil spolu se svým spolužákem Janem Formánkem do Tovaryšstva Ježíšova. „Měl jsem takovou touhu být profesorem na gymnáziu a také dávat duchovní cvičení,“ vysvětluje Otec Rudolf, co ho vedlo ke vstupu právě k jezuitům. Po dvouletém noviciátu v Benešově zůstal, protože tam začalo v té době fungovat i studium filosofie na jezuitském Filosofickém institutu. „Studium filosofie mě celkem bavilo a zvláště mě bavila psychologie, kterou nám přednášel P. Šilhan,“ popisuje P. Dušek své akademické začátky. Po třech letech filosofie odešel v r. 1941 na velehradské gymnázium, kde se stal prefektem nejmenších chlapců a zároveň je vyučoval latinu. „Neměl jsem kvalifikaci středoškolského profesora, ale mé vědomosti na primány a sekundány docela stačily,“ směje se P. Rudolf. V letech 1942–44 studoval teologii v Praze. Univerzita byla tehdy už zrušena a jezuitský dům obsazen. Mladí jezuité, kteří studovali teologii, se odstěhovali na Strahov k premonstrátům, kde jim ochotně poskytl ubytování pan opat Jarolímek. P. Lepka a několik dalších jezuitů se ujalo funkce profesorů dogmatiky a morálky. Na jiné předměty se docházelo na diecézní učiliště u Panny Marie Sněžné. Mezi přednášejícími byli známí profesoři Merell, Konůpek a Bogner. Po dvouletém studiu teologie byl Otec Dušek 22. července 1944 spolu s několika dalšími spolubratry na Strahově zatčen gestapem. „Obviněni jsme byli z toho, že jsme poslouchali zahraniční rozhlas a ty zprávy rozšiřovali, a tím pobuřovali lid,“ říká P. Dušek. Byl nejprve vyslýchán a uvězněn v Praze na Pankráci a pak v koncentračním táboře v Terezíně. „Soud proběhl ve Strakově akademii a tři z nás jsme byli osvobozeni pro nedostatek důkazů. Byli jsme proto vráceni do koncentračního tábora. Takže paradox byl v tom, že ti, co byli odsouzeni, na tom byli lépe, protože se ocitli ve věznicích nebo káznicích, kde aspoň byl určitý řád, kdežto v Terezíně vládla úplná zvůle dozorců,“ vysvětluje Otec Rudolf. „Později jsem se dozvěděl, že jsme v soudních spisech měli zápis RU (Rückkehr unerwünscht – návrat nežádoucí). Takže jsme byli určeni k likvidaci.“ Naštěstí již po roce věznění v Terezíně skončila válka, a to Otci Duškovi zachránilo život: vážil tehdy už jen něco přes 40 kg. Po návratu z Terezína se nejprve léčil na skvrnitý tyfus a pak na revmatismus. „Zároveň jsem dělal takový rychlokurz angličtiny, a tím vyzbrojen jsem v prosinci 1945 odjel do Anglie,“ usmívá se P. Dušek. Studoval na Heythrop College u Oxfordu a tam byl také 12. září 1946 vysvěcen na kněze. Do Čech se vrátil až rok po vysvěcení. V letech 1947–50 studoval na Karlově univerzitě latinu a dějepis. Zároveň se staral o Mariánskou družinu studentů a také s P. Kajprem chodil do kroužku vysokoškolských studentů klasické filologie. V r. 1950 byl znovu zatčen a komunistickým režimem odsouzen za vlastizradu a špionáž ve prospěch Vatikánu na 12 let. Při jedné amnestii mu byl sice trest milostivě snížen na 11 a půl roku, ale propuštěn byl až z Mírova, kde prožil osm let svého věznění, na velkou amnestii začátkem května 1960. „Na Mírově nás tehdy bylo asi 200 kněží a z toho pouze 40 jich tam zůstalo, a to ti, kteří tam přišli nově a nebo měli tak velké tresty, že je komunisté ještě nechtěli propustit,“ říká Otec Dušek. „Byly takové chvíle v době komunistického věznění, kdy jsme v relativním klidu mohli denně sloužit mši svatou. Hostie a víno jsme uchovávali před proměněním pod podlahou, nebo jsme je různě skrývali. Také jsme mohli pořádat různé přednášky; já jsem třeba přednášel filosofii, kterou jsem měl ještě trochu v hlavě,“ vzpomíná s úsměvem na tváři P. Dušek na komunistické vězení, kde se setkal s velkými osobnostmi tehdejší církve, jako například s františkánem Janem Evangelistou Urbanem, s řeckokatolickým biskupem Vasilem Hopkem, který byl později blahořečen, s teologem Otou Mádrem nebo dominikánem Reginaldem Dacíkem. V letech 1960–68 byl zaměstnán v družstvu Drutěva. Postupně se stal dokonce vedoucím v chráněné dílně pro invalidní mládež. Více se tehdy věnoval defektologii a absolvoval studium, které zřídil Magistrát hl. města Prahy. Dvouleté studium poskytovalo vzdělání pro práci v sociální oblasti. V roce 1968, po Pražském jaru, dostal „státní souhlas“ k vykonávání duchovní služby a několik měsíců působil v kostele sv. Ignáce na Karlově náměstí a potom krátce v Košířích. Ještě v témže roce přešel do Ústavu sociální péče v Horním Maxově, kde působily jako ošetřovatelky Anglické panny, a pak do Leontýna u Křivoklátu, kde byly sestry boromejky. V roce 1971 působil na mariánském poutním místě v Dolním Ročově u sester voršilek, které pracovaly jako zdravotní sestry v dětské psychiatrické léčebně. „V léčebně sestry tajně vedly děti k náboženství, ale já jsem tam mohl náboženství vyučovat až teprve po sa-metové revoluci,“ dodává P. Dušek. V Ročově působil v duchovní správě v místě, v okolních farnostech a v Lounech. R. 1990 se stal administrátorem lounského děkanství. Potom v r. 1992 přešel do Bohosudova, kde se otevíralo biskupské gymnázium, aby tam zasedal v komisi při přijímacích zkouškách. V září 1993 odešel do Kolína a v prosinci pak do Prahy ke sv. Ignáci. Pracoval na provincialátě a v duchovní správě. Od r. 1994 se věnoval dvěma Mariánským družinám a inicioval založení Společenství křesťanského života (SKŽ). Od roku 1995 do 1999 byl sociem Otce provinciála. Nyní je již několik let v domácím léčení. „Denně ale mohu sloužit mši svatou,“ uzavírá s jiskrou v oku své vyprávění P. Dušek. (Jan Regner, Bulletin Jezuité 5/2006)