"Děda" Petr Baran rok na věčnosti
„Salesiánské povolání je nádherné. Děkuji Pánu Bohu a Panně Marii, že jsem salesiánem. I když byl můj život velmi pestrý a prošel jsem mnoha protivenstvími, vždycky jsem byl šťastný.“ Možná jste poznali svědectví vzácného kněze Petra Barana – salesiána Dona Boska, přezdívaného Děda, vězně komunismu. Do Boží náruče byl povolán po těžké nemoci právě před rokem ve věku 80 let. Jeho tělo spolubratři pochovali na Ústředním hřbitově v Brně. V jihomoravské metropoli se otec Baran vedle jiného zasloužil o zbudování kostela Panny Marie Pomocnice.
P. Petr Baran, přezdívaný Děda, byl poctivý Slezák. Narodil se na slavnost Panny Marie počaté bez poskvrny prvotního hříchu 8. 12. 1926 v Nižní Lhotě. Jako chlapec se stal chovancem salesiánského ústavu ve Fryštáku. První řeholní sliby skládal v Ořechově v srpnu 1945. Během salesiánské praxe (asistence) v Praze-Kobylisích byl v dubnu 1950 spolu s ostatními řeholníky internován do Oseku u Duchova. Po pěti měsících nastoupil na vojnu k PTP. Tam strávil 40 měsíců. Po odchodu do civilu si musel najít zaměstnání. Nastoupil jako písař na Vysoké škole báňské v Ostravě. Svojí pílí se vypracoval na odborného instruktora pro obor palynologie. 12. dubna 1957 putoval do vězení a byl odsouzen za protistátní sdružování a podvracení republiky. Po 18 měsících byl propuštěn a nastoupil do zaměstnání ve Vítkovických železárnách. Tajně studoval a připravoval se na kněžské svěcení, kterého se dočkal teprve 13. prosince 1967 z rukou salesiána biskupa Štěpána Trochty. A tak se montér ocelových konstrukcí a později předseda závodního výboru ROH mohl těšit z kněžství, po kterém tolik toužil. V září 1969, na pokyn svých představených, zveřejnil svoje kněžství. Brzy potom nastoupil do duchovní správy. Nejdříve jako kaplan do Třebovic u Ostravy a pak jako farář do Pustých Žibřidovic a Nových Losin na Šumperku. Jeho působení v ateistickém prostředí bylo tak úspěšné, že bylo potřeba ho „umírnit“. 31. ledna 1974 byl odsouzen k 8 měsícům vězení. Po vykonání trestu se přestěhoval do Brna. Nastoupil jako sanitář do Nemocnice u svaté Anny. Odpoledne a večer se věnoval mládeži. Byl k dispozici pro rozhovory a svátost smíření. Po večerech pak vedl kroužky. Byla to setkávání se středoškoláky a vysokoškoláky, s nimiž probíral katechismus, asketiku a Písmo svaté. O prázdninách se věnoval duchovním cvičením v přírodě nebo na chalupách. Po politické změně v listopadu 1989 byl vyzván svým ředitelem P. Oldřichem Medem, aby se ujal splnění slibu, který salesiáni dali Panně Marii ve vězení. Slíbili, že jestli dosáhnou svobody a budou-li moci obnovit svou činnost, postaví k její cti v Brně-Žabovřeskách kostel. Petr Baran v tom viděl Boží vůli a s houževnatostí jemu vlastní se pustil do díla. Kostel byl posvěcen v květnu 1995. Kromě budování kostela a střediska mládeže se věnoval pastoraci. Každé prázdniny vedl několik turnusů duchovních cvičení pro mládež, o víkendech pořádal duchovní obnovy, vedl biblické hodiny, kázal, zpovídal. Jak často připomínal svým spolubratrům, dohodl se s Hospodinem, že bude žít do 80 let. Oslavy osmdesátých narozenin prožil ještě v plné síle jako poděkování za dary, kterými ho Bůh zahrnul. Brzy se ohlásila zhoubná nemoc, která rychle ubírala jeho síly. Naposledy veřejně vystoupil v kostele v Brně-Žabovřeskách na slavnost svatého Jana Boska, kde se se svými přáteli rozloučil slovy: „Očekávám vás všechny v nebi.“ V závěru života ho v těžké nemoci doprovázela řada dobrých lidí, kterým patří velký dík.
