Dálnice, církevní majetek a politická kultura - naše analýza

14. září 2011 Události, Náš názor Autor: Filip Breindl

Jedním z klíčových bodů současné vládní debaty o rozpočtu se stalo majetkové vypořádání státu s církvemi a náboženskými společnostmi. Proč se tak stalo, jaký další vývoj lze odhadovat a o jaké úrovni politické kultury situace vypovídá? Přečtěte si v krátké analýze. 

V české politice nejde o nikterak objevnou záležitost - umělé vytvoření konfliktní situace, z níž zdánlivě vede cesta jen podle principu "my vám, vy nám", funguje při stranických hrátkách docela často. Věci veřejné, které teď zatáhly církevní majetek do svého boje o více peněz pro dopravní infrastrukturu, tomuto postupu pootevřely dvířka už v létě, kdy jejich zástupci na závěr jednání s církvemi balancovali na obě strany - ano, jsme rádi za dohodu, ale ještě definitivně nekončíme s námitkami. Že pak touto kartou Vít Bárta či Pavel Dobeš hrají, jim ani nelze zazlívat - umožňuje jim poměrně snadno bodovat na několika frontách: vystavovat se před veřejností jako starostlivý správce dosud zanedbávaných dopravních staveb (dalo by se očekávat, že stejným způsobem si o peníze v budoucnu může říci i školství rovněž spravované ministrem za VV), stavět se do role odpovědného hospodáře ("Chceme mít jasno, odkud se v příštích letech budou dvě a půl miliardy na restituce ročně brát," uvedla místopředsedkyně vlády Karolína Peake k Věcmi veřejnými požadovanému odkladu této záležitosti až po uzavření dohody o rozpočtu) a konečně strana populistického ražení vzhledem ke stavu veřejného mínění  církevní restituce minimálně zpochybňovat prostě musí, byť je před volbami měla ve vlastním programu.

Stejně laciným způsobem, jakým se Věcem veřejným podařilo realizaci majetkového vypořádání opět zahalit do neurčita, ovšem nelze vinu za tuto situaci shodit pouze na tuto nejmenší stranu vládní koalice. Jistě jí nikterak ke cti neslouží, že v politické debatě zneužívá uzavřenou dohodu s partnerem stojícím mimo politiku. Na druhou stranu společenská kultura, v níž má dohoda různou míru závaznosti podle nálady jednoho ze subjektů, tady existovala dávno před tím, než Věci veřejné vtrhly do poslaneckých lavic. Prošly tu mnohem větší průšvihy, než je nepříliš slušné a korektní uplatňování námitek, které mohly neveřejně zaznít během vyjednávání, až po dohodě - zase nejde o nic, co by do světa naší politiky přinesly Věci veřejné. Rovněž boj o státní peníze, který se při absenci dlouhodobější vize redukuje na přesuny kopiček mezi resorty podle momentální pozice jednotlivých ministrů, tu je pořád a budí dojem, že to jinak ani nejde. Také veřejnost je poměrně shovívavá k prostředkům, jimiž se vyrazí více peněz tu na zdravotnictví, tu na školství, průmysl, dopravu a tak dále. Při svém nevelkém zájmu o veřejné dění pak navíc v otázce církevního majetku zůstává pro valnou část společnosti pohodlnější setrvat v iracionálním postoji založeném na předsudcích než se o problém a jeho řešení seriózně zajímat.

Co z toho pro budoucnost majetkového vypořádání vyplývá? Lze očekávat, že církevní majetek jako snadnou a dostupnou politickou munici rádi použijí nejen politici strany Věci veřejné, ale i dalších subjektů během dlouhého procesu projednávání a schvalování v Poslanecké sněmovně, Senátu (a po jeho možném vetu opět v Poslanecké sněmovně). Uvidíme mnoho politiků, kteří neodolají příležitosti v okamžiku, kdy jsou kamery namířeny na řečnický pult v parlamentu či kdekoli jinde, pěstovat na církevních restitucích vlastní image spravedlivých strážců státní kasy a třeba už skrytě vést některou z předvolebních kampaní. Rozsáhlá problematika fungování a financování církví a náboženských společností se tak ještě více zredukuje do politického handlu "když vy nám, pak (možná) my vám."  Škoda a dvojnásob škoda, že k tomuto stavu přispívá laxní veřejnost.