Dagmar Pecková: "Jako činoherní herečka se cítím úžasně"

K hudbě tíhla odmalička, pocházela z muzikální rodiny: „U nás byl zpěv součástí života, pamatuju si jako malé dítě, že se doma pořád zpívalo a dělala se muzika.“ Od šesti let hrála na klavír, což ji však nebavilo. Jiné to ale bylo, když ji v deseti letech přihlásili na zpěv. „Zpívání mě šíleně bavilo. Dokázala jsem si představit, že by bylo hlavní náplní mého života.“

Na konzervatoř se dostala až na podruhé, ale ani potom nebylo vyhráno. Když se jako mladá absolventka snažila uplatnit, nevzali ji do Národního divadla v Praze, ani do Brna či Ostravy. Pak ale přišla nabídka ze zahraničí: „Vždycky říkám, že jsem v Německu udělala kariéru jen proto, že jsem neuměla řeč. Když mě přijali, v podstatě jsem pořád jen kývala a byla slušná, nedokázala jsem odmlouvat.“ Vzpomíná na to, jak byla vždy zvyklá říkat přímo, co si myslí a právě to považuje za důvod, proč ji nejdřív doma nechtěli: „Nebylo to jen nerozpoznáním talentu, ale nelíbila se jim moje duše,“ soudí dnes. Začala zpívat v Semper Opeře v Drážďanech, v 24 letech už byla zaměstnaná v berlínské Státní opeře, kde zpívala Rozínu i Cherubína od Mozarta. To bylo v roce 1988 a jak sama říká, dostat se výš už tehdy „v socialistickém táboře“ nešlo. Začátky nebyly podle jejích slov jednoduché: „Nikdo mě tam neznal, ani já nikoho neznala. Doma jsem byla hvězda karlínského divadla, lidi mě zdravili na ulicících a tady jsem najednou byla úplně neznámá. Každý večer jsem seděla plačící na sbalených kufrech a chtěla domů. Jenže jsem věděla, že tady mě nic dobrýho nečeká, takže jsem to všechno vydržela a zaplať pán Bůh za to. Jinak bych nebyla tam, kde jsem.“ V Československu o ni projevili zájem, až když v roce 1986 zvítězila na Pražském jaře. Dostala nabídku do pražského Národního divadla, ale představení Mozartovy opery Cosi van tutte v režii Zdeňka Košlera byl prý tehdy propadák.

Ohledně své, na svět opery netypické vizáže Dagmar Pecková říká: "Byla jsem vždycky, jaká jsem byla. Nedovedla jsem si představit, že bych chodila v natupírovaném účesu, v dlouhých vlasech. Načančaný krinolíny na jevišti jako moje kolegyně jsem taky úplně nežrala."

Vždy snažila nezabřednout do privilegovaného světa operních hvězd. „Opera je kus nádherný hudby, nádhernýho dramatu a příběhu. Není to jen o operních áriích, arogantních pěvcích a nabubřelých dirigentech, ale hlavně o tom, že nám Pán Bůh dal do krku talent, o který bychom se měli starat a podle toho i vystupovat. Když vidím aroganci, která čiší z některých kolegů, tak si říkám: „Lidi, uvědomte si, že to nejste vy, ale hlas, který za vás mluví. Nedělejte tý opeře ostudu!"“

Poté, co ukončila operní kariéru, snaží se uplatnit v jiných oblastech. Stále vystupuje na koncertech s klasickým repertoárem, ale dala se i do činoherního herectví. Aktuálně ztvárňuje pěvkyni Marii Callas ve hře Mistrovská lekce mladoboleslavského divadla. Tuto roli a vůbec spolupráci s Mladou Boleslaví si pochvaluje: „Když jsme to studovali, zjistila jsem, že mám zase proč jít na jeviště. Musím říct, že mě potkalo neuvěřitelné štěstí.“ Momentálně se nejvíc věnuje organizaci festivalu Zlatá pecka v domovské Chrudimi, která se kvůli koronaviru přesunula na podzim, kdy, jak doufá, již opravdu proběhne.

Ohledně své umělecké budoucnosti Dagmar Pecková říká: „Stojím jako vždycky nohama na zemi, vždy jsem věděla, co zvládnu, a co ne. Určitě se najde ještě pár rolí, ať už pro mě napsaných, nebo z repertoáru divadel, které pro mě mohou být. Pevně v to věřím. Zpěvu se zatím nevzdávám, dělám koncerty s klavírem nebo orchestrem. Těším se na své další působení na Zlaté pecce a myslím, že možností je pro mě hodně.“