Cesty Boží jsou nevyzpytatelné aneb jak jsem se stala překladatelkou

 Při pondělní prohlídce města s výkladem v angličtině se ozvala jedna holka: „Můžete to prosím někdo překládat?“ A tak jsem jí přetlumočila, co nám průvodce říkal. On si toho všiml a k mému velkému přkvapení si mě pak on i ostatní zdejší pořadatelé začali volat k sobě, když bylo potřeba nám Čechům něco sdělit. To ještě šlo, ale největší šok jsem zažila, když ke mně v kostele asi tři minuty před začátkem mše svaté přišel jáhen, odvedl do sakristie a dal mi do ruky text modlitby Světového dne mládeže v angličtině, kterou mám přečíst do mikrofonu česky. Mše začala a on mi pak ještě vzkázal, že mám překládat i kázání. Polil mě pot, krve by se ve mně nedořezal, připadala jsem si zralá tak na štamprli něčeho ostřejšího. Jenže to v kostele není k dostání. A tak jsem začala vzývat Ducha svatého, aby mi pomohl. S jeho pomocí jsem to nějak zvládla. Odměnou mi bylo, že jsem mohla prožívat mši svatou v presbytáři a být tak blízko Pánu. A když jsem tak pěkně viděla celé to velké a velmi živé společenství místních věřících, kteří krásně zpívali, tleskali, mávali a pohybovali se do rytmu ke chvále Boží, připadala jsem si jak v jiném světě. Viděla jsem krásnou, živou církev shromážděnou kolem Ježíše. Bylo to něco nádherného. Zažila jsem tak, že když člověk přijme Boží pozvání ke službě druhým, Bůh dává ke službě sílu a i nečekanou odměnu.

Autorka: poutnice SDM Markéta Vítová z Červeného Kostelce