Byl snad Rok kněží "zkažený"?

V pátek, krátce před jedenáctou hodinou a tedy ještě v průběhu slavnostní bohoslužby k zakončení Roku kněží, jež se konala na svatopetrském náměstí ve Vatikánu, vydala Česká tisková kancelář zprávu reagující na kázání Svatého otce právě při této liturgii. Její součástí bylo zajímavé tvrzení připisované papeži, totiž že „tento rok byl zkažený, protože vyšly najevo hříchy některých kněží, zvláště jejich zneužívání nezletilých“. Celá zpráva byla jistě přejatá od některé ze světových tiskových agentur, pravděpodobně od mezinárodní Reuters, na níž se autor článku jednou, byť v jiné souvislosti, odkazuje. České publikum o zprávě informovala domácí média, přinejmenším ji otiskl jeden z našich předních deníků.

Pod lakonickým označením „uplynulý rok“ si snadno představíme Rok kněží, o jakém jiném uplynulém roku by ve svém kázání o slavnosti Nejsvětějšího srdce Ježíšova léta Páně 2010 papež Benedikt XVI. mluvil. Že by ale o něm Svatý otec řekl, že byl zkažený? To se zdá být velmi nepravděpodobné. Podívejme se tedy na text papežovy promluvy, jež v češtině nabízí Rádio Vatikán. Po podrobném prozkoumání můžeme nalézt jedinou větu, která by se zmiňovanému tvrzení alespoň nějak podobala: „Kdyby měl být Kněžský rok oslavou našeho osobního lidského nasazení, byl by zmíněnými událostmi zničen.“ Řekl snad pisatel této věty, že uplynulý rok byl zkažený? Nelze než konstatovat, že interpretaci, která vznikla pravděpodobně diletantským překladem, od sebe jednotliví novináři bezmyšlenkovitě přejímali, až se dostala i do české kotliny. Takto prosím vzniká novinářská kachna.

Chvála Pánu Bohu za ni (byť příslušní žurnalisté by zasloužili přinejmenším přeškolit), neboť nás upozornila na velmi zajímavou pasáž papežovy promluvy, kterou stojí za to prozkoumat podrobněji. Dříve, než Benedikt XVI. začne toto téma rozvíjet, připomíná klady Roku kněží, připomíná důvody k radosti a vděčnosti, které měl přinést (dodejme – a snad i přinesl), ukazuje na přitažlivost povolání ke kněžství, jež se mohla v uplynulých měsících projevit. A pokračuje: „Dalo se očekávat, že „nepříteli“ tohoto nového lesku kněžství se to nebude líbit; nejraději by viděl jeho zánik, aby byl nakonec Bůh ze světa vypuzen.“ Odtud Svatý otec dovozuje: „A tak se stalo, že právě v tomto roce radosti ze svátosti kněžství, vyšly na světlo hříchy kněží, zejména zneužívání těch nejmenších, ve kterém se kněžství jako poslání Boží péče k užitku člověka obrací ve svůj opak.“ Ihned poté následuje pasáž nejvíce citovaná světovými médii a to právem, neboť o její závažnosti není pochyb. I proto si ji připomeňme slovo od slova: „Také my nepřetržitě žádáme Boha i postižené osoby o odpuštění a přitom slibujeme, že chceme učinit všechno možné, aby k tomuto zneužití už nikdy nemohlo dojít; slibujeme, že při přijímání kněžské služby a při formaci během přípravy k ní budeme činit všechno, co můžeme, abychom zvážili autenticitu povolání, a že chceme stále více provázet kněze na jejich cestě, aby je Pán chránil a střežil v nesnadných situacích a nebezpečích života.“

Poté přichází na řadu věta, na niž jsme už narazili a která vedla ke vzniku onoho „zkaženého roku“. Svatý otec ale v přímém rozporu s mylnou interpretací žurnalistů jasně a zřetelně ukazuje na vpravdě křesťanský způsob prožití Roku kněží. Ten totiž neměl být oslavou lidského nasazení, neboť pak by jej zveřejnění kauz zneužívání skutečně zkazilo, ale měl být tím, čím se nakonec stal (paradoxně také a možná právě díky odhalení těžkých hříchů některých příslušníků kléru). „Nám však šlo o pravý opak,“ říká papež Benedikt, „stát se hodnými Božího daru, daru, který se skrývá „v nádobách hliněných“ a který stále znovu prostřednictvím lidské slabosti konkretizuje jeho lásku v tomto světě.“

Toto jsou slova určená především kněžím, ale také všem věřícím, pro něž jsou víc než důležitá. Církev se musí s poklesky kněží vyrovnat, to ovšem znamená, že kromě oficiálních vyjádření, postojů, zásahů a důsledků si musí tuto kauzu přebrat sám v sobě každý věřící. Nikdo z nás přece nechce být součástí zločinné organizace a už vůbec nechce za takovou považovat právě katolickou církev. Vodítko k uchopení celé záležitosti nabízí opět Benedikt XVI., jehož slova uzavírají tuto úvahu: „To co se stalo, tak chápeme jako pokyn k očištění, úkol, který nás provází do budoucna a který nám tím spíše dává poznat a milovat tento velký Boží dar. Dar se tak stává závazkem odpovědět na odvahu a pokoru Boha naší odvahou a naší pokorou. Kristovo slovo, které jsme opakovali ve vstupním zpěvu dnešní liturgie, nám v tuto chvíli může říci, co znamená stát se a být knězem: ,Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem‘ (Mt 11,29).“