„Buďme stále církví sloužící těm nepotřebnějším“

Diecézní charita Brno si připomíná 20 let od znovuobnovení činnosti po Sametové revoluci.
V roce 1992 začínala Diecézní charita Brno v kanceláři na Petrově, která měřila 8 metrů čtverečných a její činnost zajišťovali čtyři pracovníci. Dnes působí po celé jižní Moravě a části Kraje Vysočina prostřednictvím deseti oblastních charit. „Uplynulých 20 let období hodnotím velmi pozitivně,“ říká ředitel brněnské charity Oldřich Haičman, „charita se za 20 let stala největší nestátní neziskovou organizací poskytující sociální a zdravotní služby na Jižní Moravě. Zaměstnáváme 1200 lidí, máme asi 12000 dobrovolníků, kteří se zapojují do charitní pomoci. V období 20ti let se tedy vybudovala velká organizace, která pomáhá těm nejpotřebnějším.“
V průběhu dvou dekád zřídila charita na 130 sociálních a zdravotních služeb. „Významný moment byl pro mě vždy, když se otevíralo nějaké zařízení či projekt, který chyběl v regionu,“ popisuje Haičman některé události v organizaci, „pro mě to byl např. Domov sv. Markéty pro matky s dětmi, který jsme otevírali v roce 1993. Byl to první domov tohoto typu v Brně. Mohu též vzpomenout hospic Rajhrad, který se otevíral v roce 1999. Bylo to též ojedinělé zařízení na Jižní Moravě. Dnes je s 50ti lůžky největším hospicem v České republice.“
Diecézní charita Brno navazuje na práci Charity, která působila na území diecéze již za první republiky od roku 1922 až do jejího faktického zrušení roku 1959. V roce 1992 se veřejnosti Charita představuje při organizování humanitární akce „SOS Osijek” na pomoc válkou sužované Jugoslávii. Právě toto období bylo i osobně důležité pro současného ředitele organizace: „Původně jsem si charitu představoval – stejně jako mnoho lidí – jen jako sbírání starého ošacení a rozdávání polévky lidem bez domova na ulici. Tehdy se začaly dělat sbírky materiální pomoci pro Jugoslávii, který byla sužovaná válkou. Zapojil jsem se jako dobrovolník a tato práce mě začala bavit. Chytlo mě to za srdce a postupem doby jsem získal i „charitní srdce“, sociální cítění. Dodělal jsem si též sociální vzdělání, takže nyní mohu říci, že se jedná o mé povolání, poslání celé mé životní dráhy,“ říká Haičman, který pracuje ve funkci ředitele 18. rokem.
Do dalších let přeje pracovníkům organizace především neustále vracení se k původnímu poslání charity: „Chtěl bych popřát, aby charita stále sloužila těm nejpotřebnějším. Posláním charity je služba milosrdné lásky církve bližnímu v nouzi. Chtěl bych, abychom se vždy vraceli k těmto kořenům, k tomuto základnímu poslání. Chtěl bych též, abychom byli stále tou církví sloužící těm, kdo to nejvíce potřebují.“