Budeme přepisovat dějiny? Komentář Pavla Jajtnera

Budeme přepisovat dějiny?

Komentář týdne, duben 2013

Necelé čtvrtstoletí naší politické svobody ukazuje postupný sestup do bahna a bídy politiky, která v poslední době klesla na demagogické vymývání mozků a službu velkokapitálu.

Pokud jde o vymývání mozků, jedním ze způsobů jsou stokrát opakované – nejen historické - lži, které se stávají pravdami. Ještě máme v paměti ohavnost praktik vítězného kandidáta letošní prezidentské kampaně, který se neštítil ani těch nejdrzejších lží, protože spoléhal na to, že lidé pravdu o vyhnání českých Němců i jiných nepříjemných, nejen dějinných skutečnostech nechtějí znát a také na to, že jim nestojí za námahu se stále vzdělávat a být schopni samostatného úsudku.

A co přepisování dějin? Pokusil se o ně v lednu tohoto roku komunista Grebeníček, který se snažil přivlastnit si oběť Jana Palacha pro větší čest a slávu komunistické totality, kterou on a mnozí  dnešní komunisté zcela drze označují za šťastné období našich novodobých dějin. Zkouší soudruzi, jakou sprostotu lží ještě český volič unese?

Jeden konkrétní způsob přepisování dějin nám ukáže nejbližší budoucnost Ústavu pro studium totalitních režimů. Zdá se, že se jej chce zmocnit zájmová skupina, která nemá zájem na odhalení zločinů a praktik komunismu, ale na zahlazení všeho, co o zločinech tohoto  zločinného režimu v archívech ještě zůstalo. Zlo tak nejen zůstane nepotrestáno, ale bude moci být popírána sama jeho existence.

Nedělejme si iluze ani o praktikách velkokapitálu: Na začátku naší politické svobody jsem měl možnost navštívit tu část Anglii, které se dříve říkalo „black country“, černá země.  Dnes už se tam z nesčetných komínů nekouří a mnohé průmyslové stavby změnily svůj účel. V jednom manchesterském muzeu jsem viděl nejen dokumenty, ale i  trojrozměrné rekonstrukce toho, jak žili průmysloví dělníci 19. století: V obydlích, jež se ze všeho nejvíce - jak rozměry, tak i hygienickýmu podmínkami - podobala prasečím chlívkům,  žili lidé, většinou textilní dělníci  se svými početnými rodinami i s těmi prasaty. Stejně strašlivé byly i jejich pracovní podmínky: 12 až 16 hodin denně, 6 dní v týdnu. Práce dětí byla samozřejmostí. A mzdy sotva na přežití. To není žádná rudá propaganda, ale tvrdá skutečnost zdokumentovaná přesvědčivým a historicky pravdivým způsobem v jednom britském muzeu.

Není pochyb o tom, že takto těžce zkoušené vrstvy obyvatelstva se radikalizovaly tím více, čím bezohledněji je velkokapitál odíral. Nedivím se Karlu Marxovi, že se zhrozil, když toto všechno viděl a navrhl své neblaze proslulé řešení. Strašidlo komunismu, jehož příchod avizoval v roce 1848, se skutečně v historicky krátké době vlády zmocnilo a následky si ještě mnozí z nás pamatujeme. Co je komunismus tady a teď v praxi ukazuje šílenství severokorejského diktátora Kim Čong Una, který beze smyslu pro realitu vyhrožuje světu nukleární válkou, kterou nemůže vyhrát, ale kterou může milionům lidí způsobit nesmírné utrpení.

Takový byl velkokapitál devatenáctého století, který zplodil komunismus. A co dělá dnešní velkokapitál? Jednoduše všechno pro to, aby se komunismus nebo jiný druh totality vrátily. Pokusme se na to podívat: Dnešek je dobou, kdy se metody velkokapitálu po sto letech poněkud změnily, ale jeho podstata, jíž je hrabivost bez hranic a slitování, se nezměnila.

Dnes je daleko snazší koupit si nejen v této českomoravské dolině jednotlivé poslance, ale celé politické strany a pak už jen schvalovat zákony, které slouží výhradně jeho zájmům. Čím jiným je kupříkladu v naší sněmovně aktuálně navrhovaný zákon, který zamýšlí uvalit tíhu nákladů na provoz a údržbu vodovodních přípojek na spotřebitele? Nestačilo tisícinásobné zdražení vody? Uvádění dalších podobných příkladů by bylo plýtvání časem. Je jich víc než tušíme.

Pravdu má německý arcibiskup Reinhardt Marx, kterého si dovolím na závěr krátce volně citovat: „Ukazuje se, že se to, co u nás a v ostatních ekonomicky rozvinutých nazýváme tržním hospodářstvím, vrací zpět k primitivnímu kapitalismu. Zejména proto, že v tržních vztazích obcházíme morálku a vzdáváme se politiky státního dohledu, jež udržuje tyto procesy v mezích, které nenarušují všeobecné dobro.

Pokud jediným kritériem úspěšnosti hospodářství bude kapitálový výnos – a to se bohužel prosazuje stále víc – pak se stále rostoucí počet lidí, kteří se dostávají pod hranici chudoby, bude všemožně utíkat k marxistickým utopiím“.  (Konec citátu).
 
Jedinou cestou, jak tomuto katastrofickému scénáři zabránit, je dosáhnout toho, aby se do politiky dostávali lidé, které si velkokapitál ani nikdo jiný nekoupí. To se může stát pouze za předpokladu, že se jako občané a voliči staneme občansky a voličsky svéprávnými, nedáme si vymývat mozky od falešných proroků a nepřipustíme přepisování dějin.
 
Pavel Jajtner, duben 2013