Bratr Jean-Daniel: Krása křesťanského života je ve společném prožívání víry

Jaké byly vaše Velikonoce?

Myslím, že "zvláštní" je asi přívlastek, kterým teď nejvíc žije celý svět, nejen křesťané. Zvláštnost těchto svátků pro nás spočívalo hlavně v tom, že my v Taizé míváme běžně na Velikonoce tři až pět, šest tisíc lidí z celého světa. Velikonoce jsou nejen dny důležité kvůli víře, ale do značné míry u nás v Taizé otevírají letní sezónu. To, že my bratři teď nežijeme společně, ale v menších skupinkách, se odrazilo i na tom, že jsme ani nemohli vykonat společné slavení Velikonoc.

Viděl jste v tom i nějaká pozitiva?

Když jsem poslouchal různé podcasty – papeže Františka, Tomáše Halíka –, uvědomil jsem si, že všichni se snažili říkat, že příběh Velikonoc se za letošních podmínek více přiblížil realitě roku 33, samotného Vzkříšení, kdy do chaosu zavřených dveří vstupuje Kristus a říká učedníkům: Pokoj vám. Letos se to čte jinak, protože se to i žije. Ta zkušenost tedy byla jiná, ale díky tomu asi o mnoho vzácnější.

Jaké máte možnosti kontaktů s lidmi venku?

Když se tu zavedlo tzv. confinement, jak říkají Francouzi, to znamená nevycházení z domova, bratři hned zareagovali: Proč bychom nemohli přinést naši modlitbu přes sociální sítě všem, kteří se chtějí modlit s námi? Víc než měsíc už máme každý večer v 20:30 společnou modlitbu, respektive jedna skupina bratří, kteří se modlí naživo přes facebook.

Papež nedávno pochválil vynalézavost církve v nacházení alternativních komunikačních cest, ale zároveň zdůraznil, že život církve je postavený na osobním kontaktu, takže dlouhodobě fungovat online nelze – jak to vidíte vy?

Myslím, že každý, kdo měl někdy zkušenost s naší komunitou, ví velmi dobře, že právě ve společném prožívání se skrývá krása křesťanského života. Není jen v tom, co my sami individuálně chápeme z evangelia, ale také sdílením se ve skupinkách. Velká síla kromě osobní modlitby pramení i ze společného ticha, když někdo vedle vás sedí a sám se v tichosti modlí. Pak už to není jen individuální ticho, ale něco sdíleného, zkušenost víry, která je sdílená. Velikonoční tajemství spočívá podle mě v tom, že ani Marie Magdalena si nenechala zprávu pro sebe, ale předala ji apoštolům a ti to zase sdělili dál a dál. Tímto způsobem se radostná zvěst rozšířila až k nám. Ono „pošli to dál“, „nenech si to jen pro sebe“, je jediný způsob jak předávat víru a být ve spojení s druhými. Jinak by se mohlo stát, že víra zůstane jen v mém soukromém individuálním prožívání nějakých emocí nebo něčeho, co mně vyhovuje a co se stane mou spiritualitou. Co koneckonců nemusí být prožíváním skutečné víry, ale jen něčeho mého osobního.

Existuje už v Taizé nějaká představa uvolňování režimu, že byste mohli v blízkém budoucnu začít přijímat poutníky?

Je velmi těžké se k tomu vyjádřit, nezáleží to na nás, ale na francouzské vládě. Zrovna teď v úterý měl prezident Emmanuel Macron rozhovory s představiteli náboženských obcí a církví, měl dokonce i telefonovat s papežem Františkem na téma otevírání kostelů a dalšího vývoje. Mám ale dojem, že zatím se nedá povědět, kdy a jak to bude. My samozřejmě budeme doufat, že to bude co nejdříve, ale nezáleží to na nás.

Kde je podle vás v této situaci místo nás křesťanů? Kde nás chce Bůh mít?

Přiznám se, že to není lehká otázka a nemám na ni konkrétní jasnou odpověď. Jsem ale přesvědčený, že Kristus nás nechce mít někde mimo, ale naopak uprostřed toho všeho, co se děje. Tak jako papež František říká, že Galilea, do níž Kristus posílá po svém vzkříšení učedníky, je každodenní život. Není to nic zvláštního, něco, v čem bychom nacházeli nějakou větší příjemnost. Galilea je onen každodenní „šedý“ život, na němž je třeba přece jen trochu víc pracovat, abychom v něm nacházeli stopy zmrtvýchvstalého Krista. To je ten život, ve kterém nás Kristus čeká – v životě pomoci druhým.