Biskup Holub: "Procházíme temným údolím, které vede k Božímu království""

V jaké atmosféře Vy sám prožíváte tyto dny?

Tím, jak jsou omezeny všechny kontakty, je na jedné straně prožívám v atmosféře naprosté neobvyklosti. Ale také mnohem intenzivnější modlitbou, protože na ni mám více času. Zároveň ke mně silněji než jindy mluví liturgická čtení.

Na svém Twitteru jste na Velký pátek napsal, že je to den, který člověku dává jistotu, že zlo není vítězné. Plyne právě z těchto dní radost?

Já jsem přesvědčen, že radost plyne z toho, že jsme schopni se přiblížit k Tomu, který zvítězil nad veškerým zlem a nad veškerou složitostí života. Jenže tato radost nepřichází sama a spontánně. Blížíme se k ní na kolenou v okamžiku, kdy meditujme a ztotožňujeme se s velikonočním příběhem.

„Znovu se učím naslouchat“

Na konci března jste nabídnul své telefonní číslo všem, kdo v těchto dnech prožívají obavy a strachy, hledají směr pro svůj život. S jakou odezvou jste se setkal, kdo Vám nejčastěji volá?

První a druhý týden so d sebe lišily. Na začátku v době asi největší publicity to bylo spíš půl na půl. Volali lidé, kteří si chtěli jenom popovídat, bez přímého vztahu k církvi, nebo další volající si chtěli něco vyříkat o naší katolické církvi. Později to byli věřící, kteří prosili o požehnání, podporu a povzbuzení. Zároveň sami přicházeli s povzbuzením a poděkováním pro mě. Tyto rozhovory jsem si pak duchovně bral do svých adorací a staly se součástí mého prožívání minulých týdnů.

Věřím, že mnohé lidi rozhovor s vámi dokázal velmi povzbudit. Jak to posunulo vás? Třeba jako biskupa i soukromou osobu?

Snad mě to posunulo v tom, že jsem měl opět možnost naslouchat a učit se to. V těchto dnech je to podle mého jeden z nejdůležitějších úkolů církve. Vím, že se o tuto službu snaží hodně mých kolegů. Například s emeritním biskupem Františkem [Radkovským, pozn. red] se snažíme poslouchat, ale také naslouchat lidem. To znamená vidět svět jejich očima, pochopit jejich prožívání, protože aktuálně mohou mít mnoho těžkostí, které třeba na nás osobně nedoléhají.

Vy jste jako plzeňský biskup známý blízkostí svým „diecézanům“. Je možné, že v telefonátech budete pokračovat i po skončení koronavirové krize?

Uvidíme. Já si to umím představit v nějaké omezenější míře. Musím se poradit se svými spolupracovníky. Například v jakém formátu by to bylo možné. Ale teď nemůžu nic slibovat. Nicméně můžu s jistotou tvrdit, že aktuální situace bude mít jistě důsledky na naše další fungování v běžném režimu.

„Emeritní biskup František mi velmi pomáhá“

Během těchto dnů si také ve Vaší diecézi připomínáte 30 let od biskupského svěcení vaše předchůdce Františka Radkovského. Jistě by i naše posluchače zajímalo, jak on tyto dny prožívá?

Biskup František je v Karlových Varech a myslím, že se tam velmi dobře zabydlel. Rád vzpomínám na naši společnou přípravu na Vánoce, kdy se tam už cítil jako doma. Nedávno jsem mu gratuloval k 30. výročí od biskupského svěcení a vím, že v této chvíli velmi zodpovědně zůstává doma. Jako senior si uvědomuje, že patří do ohrožené věkové skupiny. Jak už bylo jeho zvykem dříve, intenzivně využívá elektronická média. Jako ředitel naší diecézní charity ji velmi podporuje. Píše povzbudivé maily, poselství, telefonuje. I přes svůj věk osmdesáti let je to velmi aktivní biskup a já jsem rád, že mi takto pomáhá.

Velikonoční příběh není psychologická pomůcka, ale zásadní zvěst

Právě teď prožíváme Bílou sobotu. Kdy se z pohledu církve tzv. „nic neděje“. Možná to bylo podobné i po Ježíšově smrti. Lidé měli pocit, že příběh skončil a nic se neděje. Ne všichni tuto zdánlivou nečinnost dokážou unést. Jak se na uzavřený hrob a ticho Bílé soboty díváte Vy?

Pro mě klíčem k dnešnímu tichu je naprosto úžasné starobylé čtení z breviáře. Všem bych doporučoval, aby si v těchto hodinách, kdy máme trochu víc času než normálně, toto čtení otevřeli. Je tam krásně vykresleno čekání na Krista, kdy vstupuje do předpeklí a tam Adamovi vysvětluje, proč se to všechno stalo a jak bude poselství naplněno, až bude vzkříšen. Situace sestoupení k praotcům, kteří čekají na Mesiáše, je nádherná a pro mě vyjadřuje to ticho a klíčící atmosféru Bílé soboty. [poslechnout text „Na zemi je dnes veliké ticho“ si můžete zde.]

Tyto dny jsou prosyceni obavami, úzkostmi ze současného vývoje, ze ztráty života, z obavy o budoucnost, atd. To všechno jsou ovšem témata jdoucí na samotnou dřeň lidství. Může v jejich zmírnění pomoci velikonoční příběh Ježíše z Nazaretu?

Je to příběh, který dává zásadní odpovědi, pokud je prožit skutečně duchovně. Není to jen jakási psychologická pomůcka. Je to zásadní zvěst, která říká, že dobro a láska zvítězili. Jsme pozváni, abychom sestoupili k jádru naší křesťanské víry a tam hledali základní perspektivu. Strachu nás nezbaví, ale pomůže nám, aby nás nesvazoval a neřídil naše kroky. Sestoupit k pravdě, kterou teď prožíváme, znamená vidět i tu aktuální realitu očima, které nekončí u toho viditelného. Ale očima, které směřují až k našemu Bohu, který nás čeká s otevřenou náručí. Prožít Velikonoce znamení znovu vidět věci v naději, i kdyby všechny skončili. Jak říká prorok Abakuk:

„I kdyby nerozkvetl fíkovník a hrozny na vinicích nebyly, i kdyby zklamala plodnost olivy a pole nedala co jíst, i kdyby zmizely ovce z ohrady a dobytek zmizel ze stájí, já se však v Hospodinu budu veselit, budu šťastný v Bohu, svém Zachránci.“ (3, 17)

To je jádro Velikonoc. Vracíme se k tomu v okamžiku, kdy je neprožíváme jen jako zvyk, ale jako pravdu, pro kterou má smysl být křesťanem.

V závěru bych vás rád poprosil o poselství pro nadcházející dny.

Když jsme vybírali heslo tohoto roku pro naši diecézi, věřím, že nás vedl Duch svatý. Motem je totiž biblický verš „Nebojte se, já jsem přemohl svět“ [Jan 16, 33; pozn. red]. To je podle mě zásadní pro tyto dny. S pohledem na Krista s jeho ranami by mělo zaznít právě toto základní poselství pro naše kráčení dál v těžké situaci. Možná je jako údolí, skrze které se musíme dostat k Božímu království.

Krásné, ale především dobře prožité Velikonoce!