Biskup Herbst: Člověk se nemá z ničeho strachovat

Jak jste prožíval období nemoci a co pro vás znamenalo to množství lidí, které se za vás modlilo?

Především jsem nevěděl, že se za mě tolik lidí modlí, protože jsem byl v umělém spánku. Nevím, proč v nemocnici Na Homolce usoudili, že je to nutné. Takže jsem byl 14 dní úplně mimo provoz a ani jsem si to neuvědomoval. To byste se museli zeptat pomocného biskupa Zdenka Wasserbauera, který byl s panem primářem v kontaktu v nemocnici Na Homolce a pak v Ústřední vojenské nemocnici. On tedy věděl, co prožívám a co se děje. Na rozdíl ode mě. Protože jsem byl v umělém spánku, nevěděl jsem vlastně vůbec nic. Kdybych tehdy odešel do nebe, tak by to možná bylo úplně dobré a ideální. Proto si myslím, že člověk se nemá z ničeho strachovat. Někteří se mě ptají, jestli jsem v tom spánku měl nějaké mimořádné sny, vize. Na to odpovídám, že ne, já jsem vůbec nevěděl, že jsem v umělém spánku. Nikdo mě na to nepřipravil. A když jsem se pak probral, velice mě překvapilo, když mi říkali, že to trvalo 14 dní. Za druhé mě překvapilo, že nemohu mluvit. Jak mě nemohli rozdýchat kyslíkem, naordinovali mi tracheostomii, hadičku do krku. Po tom se mi ulevilo, dýchalo se mi dobře, ale nemohl jsem mluvit. Trvalo to asi tři dny. Pak šel okolo nějaký mladý doktor a řekl: „Už mu to vyndejte.“ Když mi ji vyndali, už jsem zase mluvil. Neměl jsem ale potřebu se k tomu vracet a vyptávat se, co se mnou bylo. To byste se museli zeptat spíš Zdenka, který to ví dost podrobně.

Jak bychom se měli podle Vás chránit a jak nežít v neustálém strachu z onemocnění? Jak se mu bránit?

Myslím, že se ani není třeba bránit, to jsou obavy z čeho vlastně? Nějaká nemoc může přijít, ale také nemusí. Výsledkem by bylo, že by člověk pořád chodil se strachem v patách. Přece ale víme, že jsme nakonec lidé smrtelní a že jednoho krásného dne Hospodin řekne: „Tak už pojď.“ Někteří lidé mi pověděli, že už mi cestu do nebe přáli, říkali si, že by to bylo dobré na Velikonoce. Myslím, že pro křesťana není strach na místě. Jsme v náruči Boží a odchod z tohoto světa dříve nebo později přijde, takže snad máme být na to trochu připraveni. Pak mi říkal jeden nemocniční kaplan Na Homolce, že mě zaopatřil. To už já ale nevnímal, ani o tom nevím. Patří mu za to chvála a dík. Řekl bych tedy, že jsem byl naprosto klidný, ať by se stalo, co by se stalo. Nehledě na to, že se celý život modlíme: Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. To je to, čemu říkáme odevzdanost do Boží vůle.

Samozřejmě patřím ke starší generaci, takže proto mě možná ten koronavirus tak sebral. Když se mě někdo ptá, jak jsem k němu přišel, tak říkám: „Já ale opravdu nevím“, protože každý biskup se setkává s tolika lidmi. Najednou se vám těžko dýchá, ta slabost a už to je. Takže bych všem seniorům vzkázal: Prožívejme to bez obav, jsme přece v Boží péči, která je laskavá a jedinečná a jemu patří chvála a dík. Nakonec i za to, že jsem se vrátil mezi živé. Jsem za to vděčný a nic mi nechybí. Takže Bohu díky.